Blog

Kapitola 10 – Rozhovor

 

Když zavrzala parketa u dveří, Severus pozvedl hlavu od rozpracovaného článku.

„Promiňte, nechtěla jsem rušit,“ ozvala se Lara a měla se k odchodu. Severus zakroutil hlavou.

„Myslím, že knihovna je dost velká pro nás oba.“

Lara se neurčitě usmála a zamířila k policím s knihami. Snažila se být co možná nejtišší. Nechtěla ho rušit.

„Hledáte něco konkrétního?“ ozval se asi po deseti minutách, kdy pročítala název jedné knihy za druhou.

„Ano i ne. Napadlo mě, jestli tu nenajdu i nějakou historickou faktografii. Máme napsat esej o změnách postavení kentaurů v kouzelnické společnosti od sedmnáctého století do současnosti. A učebnice je strašně heslovitá. A taky jsem měla dojem, že jsem tu zahlédla i nějaké knihy od Austenové a dalších mudlovských autorů.“

„To jste měla správný dojem,“ vstal od stolu. „Historické knihy jsou ve vedlejší uličce,“ poradil jí a sám tam zamířil. Chvíli si pročítal názvy knih, než tři z nich vytáhl.

„Tohle je učebnice na Dějiny používaná zhruba před padesáti lety. Tehdy byla otázka kentaurů hodně aktuální, a proto se jí učebnice obsáhle věnovala,“ podal Laře ohmatanou knihu v temně modré plátěné vazbě.

„Tady to by měl být soubor novinových článků o důležitých rozhodnutích Starostolce. Některá se týkala právě kentaurů,“ dal jí další knihu, z jejíž tloušťky se Laře dělalo zle. Musela mít tak tisíc stran. „Vzadu je podrobný rejstřík, tak to nemusíte prolistovávat celé,“ odstranil její obavy s mírným úsměvem Severus, než jí podal třetí, milosrdně tenkou, knihu. „A tady je knižně vydaná diplomová práce jednoho studenta historie na podobné téma. Na diplomovou práci je to neobvykle čtivé. V té eseji byste měla zmínit, z čeho čerpáte. Zejména ta diplomová práce je dost známá. Profesor by vás mohl vinit z opsání.“

„Díky.“ Pak se rozhlédla po knihovně. „Vy jste všechny ty knihy přečetl?“

„Tyhle tři ano. Pokud připočtu i příruční knihovny v mé a Hermionině pracovně, je tu na čtrnáct tisíc knih z nejrůznějších oborů, včetně naprosto slaboduché červené knihovny. Přečetl jsem jich zhruba polovinu. Zejména ty o obraně, černé magii, lektvarech a bylinkářství. A když jsme u té červené knihovny, Austenová a další mudlovští autoři jsou v té krajní polici mezi okny hned u dveří.

„Děkuju. Můžu zabrat jeden z těch volných stolů?“ zeptala se nejistě.

„Myslíte, že zvládnu obsadit čtyři stoly najednou?“ zeptal se lehce ironickým tónem.

„To asi ne,“ pípla potichu a v duchu si vynadala, jak snad se jí povedlo udělat ze sebe pitomce. Sklopila hlavu a zamířila k jednomu ze stolků. Shodou okolností hned k tomu vedle Snapeova.

„Sakra,“ zaklela potichu, když se jí knihy zachytily o řetízek, na kterém se pohupoval rodový prsten Snapeů.

„Na prstu by se vyjímal líp,“ poznamenal Severus. Lara se na okamžik zarazila. Tak nějak doufala, že k tomuhle rozhovoru se za těch pár prázdninových dnů nestihnou dostat.

„Ano, to nejspíš ano,“ připustila neochotně a s obavami čekala, jak se tenhle rozhovor vyvine.

„Měl jsem za to, že když jste podepisovala dokumenty o opatrovnictví, neměla jste žádné námitky proti tomu, být spojována s někým jako já,“ poznamenal.

V Laře při těch slovech hrklo. Až do teď ji vůbec nenapadlo, že by si to mohl vykládat takhle. To poslední co chtěla, bylo, aby se po tom všem, co pro ni udělal, cítil uražený, že se za spojení s ním stydí. Káčo! vynadala si.

„Ale tak to není,“ vyhrkla. „Já….“ rozhodila rukama. Netušila, jak mu to má vysvětlit.

„Laro, já se nezlobím, jen tomu nerozumím,“ podotkl zcela klidně.

„Měl jste šťastné dětství?“ zeptala se najednou. Severusovi trochu unikaly souvislosti a tak neodpověděl.

„Nezajímají mě podrobnosti, jen ano nebo ne,“ odosobnila otázku, jak nejvíc mohla. Skutečně nechtěla vyzvídat, ale na druhou stranu silně pochybovala o tom, že někdo, kdo měl v dětství vše, na co si vzpomněl, by to mohl pochopit. Otočila se k oknu a chvilku přemýšlela, odkud začít. Severus se mezitím pohodlně opřel o svůj stůl a nespouštěl z ní oči.

„Pokud ne, pak vám to bude možná dávat smysl. Troufám si říct, že kdo to nezažil, netuší, jaký cejch vám dá skutečnost, že žijete v dětském domově. Co si pamatuji, tak pokaždé, když jsem něco dostala, nemyslím dárky, ale věci, které jsem prostě potřebovala, jako školní tašku do první třídy, zimní boty, když jsem ze starých vyrostla a tak, tak mi vždycky bylo dáno najevo, že nic z toho není samozřejmost a že si toho musím vážit. I ve škole se rychle rozkřiklo, že já a Tamara jsme z děcáku. Vždycky jsme vyfasovaly ty nejopotřebovanější učebnice, posadili nás do poslední lavice a vůbec si nás učitelé většinou skoro nevšímali. Proč taky. Ztroskotané existence z děcáku, které v nejlepším případě půjdou na učňák, nebo stěží dodělají základku. Proč se jim věnovat víc, než je nezbytně nutné. Pár výjimek se mezi učiteli sice našlo, ale jen pár. Netušíte, jaký otřes to byl přejít do Bradavic. U profesorů jsem byla student jako každý jiný. Po pěti letech to byl docela šok, když mě někdo pochválil nebo mi udělil body. Spolužákům to taky bylo jedno. Když zjistili, že jsem z děcáku, jedinou změnou v jejich chování bylo, že se přestali vyptávat, odkud jsem, kdo a co jsou mí rodiče a tak. Vy jste mi taky pomohl, aniž jste o mně cokoliv věděl a nic jste za to nechtěl. Hermiona mi nakoupila pomalu celý nový šatník a ještě mi vynadala, když jsem protestovala proti takovému utrácení nebo za to děkovala. Já prostě těm pár lidem, kteří na mě byli milí, nechci dlužit víc, než je nezbytně nutné,“ otočila se nakonec k němu.

„Obávám se, že vám stále nerozumím. Nic mi nedlužíte, nedlužila jste a za to, že se o vás postarám, což je podle opatrovnické smlouvy dokonce má zákonná povinnost, mi nikdy nic dlužit nebudete.“

„Děkuju,“ špitla tiše. Severus zakroutil nevěřícně hlavou a zhluboka si povzdechl.

„S tímhle vaším pohledem na svět budeme muset něco udělat. Co vás trápí, ale pravdu?“

„Budete se zlobit,“ namítla.

„Laro?“

„Fajn. Nechci, aby si někdy nějakou hloupou podprůměrnou čarodějku, vyhozenou ze školy a zametající ulice, co je jednou nohou v base a druhou na protialkoholním nebo protidrogovém léčení, spojovali s vámi. A navíc se nikdy nechci sejít s vašimi dětmi u dědického řízení a připadat si jako zlodějka, která jim krade, co jim patří,“ vychrlila ze sebe jedním dechem a napjatě čekala, jak moc ji za to seřve.

Tak tohle byla na Severuse trochu moc. Ačkoli si uvědomoval vážnost situace, tedy vážnost, jakou situaci přikládala Lara, neubránil se a nahlas se rozesmál. Lara čekala cokoliv, ale tohle rozhodně ne. Překvapením jí spadla čelist.

„Tak to vezmeme popořádku. Hloupá nejste a podprůměrná taky ne. Nehádejte se. Po dvaceti letech učení poznám, kdo má jaký magický potenciál i jak je nadaný. Silně pochybuju, že byste provedla něco, za co by vás ředitelka vyhodila z Bradavic, a i kdyby, šla byste do učení. A byla by z vás třeba květinářka, nebo švadlena. Já bych se kvůli tomu oběsit nešel. A pokud jste měla na mysli vyhození od OVCÍ nebo z univerzity tak co? Máte devět NKÚ, což je o čtyři víc, než mají dohromady dvojčata Weasleyova, majitelé Kratochvilných kouzelnických kejklí. Skoro polovina kouzelníků zkoušky OVCE vůbec nedělá. NKÚ je dostatečná kvalifikace pro výkon zhruba 80 % povolání v kouzelnickém světě. Univerzita, když se bez ní obejde ministr kouzel i slavný Harry Potter, pak vy to případně bez červeného diplomu přežijete taky. Metařka je taky povolání. Někdo to dělat musí. Vyléčit závislost na alkoholu nebo drogách je otázka několika jednoduchých kouzel. Recidiva vyloučena. A děti nemám, a i kdybych je měl, jako že když vidím, jak Hermiona rozněžněně pokukuje po dvojčatech, je skoro určitě mít budu, tak u dědického řízení si s nimi nemusíte dělat starosti. Budou mít co dědit, i když tam budete. Krom toho, můj právní zástupce současně se zařizováním opatrovnictví provedl i jisté změny v mé poslední vůli. Takže jste jedním z mých dědiců, ať si ten prsten nasadíte nebo ne.“

„To nejde!“ vykřikla šokovaná Lara. Severus jen zakroutil hlavou. Zatracenej domov. S chutí by jim tam všem předvedl pár cruciatů. Sice doufal, že to zvládnou nějak kultivovaně, ale asi to podcenil.

„Greenová,“ zavrčel. „Ve čtyřiačtyřiceti se považuji za natolik svéprávného, že jsem schopný rozhodnout o svém majetku.“ Viděl, jak Lara ustrašeně couvla. Sakra!

„Možná bys mohl víc křičet,“ ozval se najednou Miin hlas. „Ve vesnici tě ještě pár lidí neslyšelo.“

„Omlouvám se, nechtěla jsem vás rozzlobit,“ pípla Lara.

„Nezlobím se, jsem vzteklý. Vzteklý na ty lidi co vás přesvědčili, že když máte co jíst a co na sebe, máte všechno, na co máte nárok.“

„Vždyť je to pravda,“ ozvala se přesvědčeně.

„NENÍ!“ ozvalo se dvojhlasně, až Lara leknutím nadskočila. „To není všechno, na co máš nárok. Zajistit ti jídlo a šaty je povinnost těch, co za tebe mají zodpovědnost. Ty si ještě dítě, měla bys mít dětství, měla by ses věnovat koníčkům, chodit do kina s přáteli, dělat co tě baví, ne se potýkat s tím, s čím se potýkáš. Tvůj největší problém by teď měl být výběr budoucího povolání a toho, na kterou vysokou půjdeš. Ve svém věku bys měla randit s klukama, číst červenou knihovnu, mít na nose růžové brýle, plánovat svoje poprvé a ne se snažit zapomenout na znásilnění.“

„Nemluv o tom. Nemluv!“ křikla na ní Lara.

„Laro,“ pokusila se ji uklidnit Hermiona, ale dívka jako by ji neslyšela. „Chci na to zapomenout, chci se přestat cítit špinavá. Tak strašně špinavá.“ Lara se svezla podle zdi na podlahu. Po tvářích se jí koulely obrovské slzy. Hermiona i Severus si k ní přiklekli, ale držely si trochu odstup. Nechtěli, aby si připadala zahnaná do kouta. „Prý bych jim měla být vděčná, že se zahazujou s takovym póvlem. Že to mám brát jako průpravu, že ze mě nakonec bude stejně šlapka, že na víc nemám.“ V rozrušený neslyšela, jak si Severus vztekle a pohoršeně odfrkl a jak Hermiona zděšeně zalapala po dechu. „Zbytek tý noci jsem strávila v koupelně. Pod sprchou. Myslela jsem, že to ze sebe smyju, že je ze sebe smyju. Byl tam holicí strojek. Takovej ten jednorázovej. Kus plastu s žiletkou. Růžovej. Nedokázala jsem ho rozbít. Nedokázala jsem se dostat k tý pitomý žiletce. Nedokázala jsem se dostat k žiletce,“ skoro křičela.

Hermiona se neudržela a konejšivě Laru objala. Z druhé strany udělal to samé Severus. Pokusila se jim vytrhnout, ale nedovolili jí to. Po chvíli to vzdala a jen jim vzlykala v náručí.

„To je dobře. Dobře, že se ti to nepovedlo. Je to dobře, “ konejšila ji Mia. „Tohle není řešení. Věř mi. To by nic nevyřešilo.“

„To nevíš. Nemůžeš to vědět,“ obvinila ji Lara. Ani nepostřehla, kdy Hermioniny objímající ruce zmizeli. Najednou byli přední a rozepínaly si náramek i hodinky. Pak měla před očima Hermioniny ruce. Její zápěstí. Obě s širokými růžovými jizvami.

„Není to řešení. Není. Ostatní jizvy mi Severus odstranil, tyhle jsem mu nedovolila dát pryč. Zůstaly, aby mi připomínaly, že nikdy není tak zle, aby tohle bylo řešení. Nikdy. Vždycky je pro co žít. Vždycky. I kdyby to měla být jen naděje, že bude líp.“ Zvedla se a sebrala ze stolu nůž na dopisy. Chytla ho za čepel a rukojeť namířila na Laru. „Vážně myslíš, že je to řešení? Tak do toho. Udělej jim tu radost. Umlč jediného svědka. Skonči to!“ Lara se od ní odtáhla, vyděšeně od sebe odstrkujíc nůž. „Máš z nich strach? Bojíš se jich? Zdá se ti o nich a ty máš strach, že se to stane znovu? Vím, že máš. Znám to. Trvalo roky, než jsem se přestala bát. Pořád mám noční můry. Pořád se uprostřed noci budím hrůzou přesvědčená, že jsem zpátky v tom sklepení. Ale oni se tě bojí taky. Jsou bez sebe hrůzou. Jsi jediná, kdo ví, co provedli. Jediná, kdo by jim mohl pokazit hru. Právě teď se třesou strachy. Vědí, že teď patříš k nám, že teď už nejsi jen bezprizorní dítě ulice, ale že za tebou někdo stojí. Pokaždé, když u nich doma někdo zazvoní, umírají strachy, jestli si pro ně nejde policie, bojí se každého zazvonění telefonu. A dočkají se. Slibuju. Severus na tom pracuje. Chce je dostat. A dostane je. Neumí prohrávat. Jsi jejich noční můra. Opakuj to. JSI“

„J… jsem.“

„JEJICH.“

„Je jejich.“

„NOČNÍ.“

„Noční.“

„MŮRA.“

„Můra.“

Znovu!“

„Jsem jejich noční můra.“

„Znovu!“

„Jsem jejich noční můra. Jsem jejich noční můra,“ opakovala poslušně Lara.

„Pamatuj si to. Slibuju, že se jednou půjdeš podívat k soudu, jak je posílají na pěkně dlouho do basy. Slibuju.“

Lara plaše přikývla. Hermiona hodila nůž zpátky na stůl a znovu Laru objala.

„Zapomenu na to někdy?“ zeptala se dívka tiše, že ji skoro přeslechli.

„Ráda bych ti řekla, že se jednou probudíš a bude ti to jedno, že zapomeneš na domov, na ně, na všechno zlé, ale byla by to lež. Nezapomeneš. Nikdy. Jen se s tím naučíš žít. Jen musíš zjistit, že jsou i lidé, kterým je srdečně jedno, že nejsi čistokrevná, že jsi vyrůstala v domově. Kteří tě budou brát takovou, jaká jsi.“

„My známe Laru Greenovou a je to moc milé děvče. Má trochu pokřivený pohled na svět a je až otravně vděčná za cokoli, co dostane, ale to se spraví. Časem se to spraví. Jste hezká, mladá, milá holka, tak toho využijte. Nenechte si dvěma mizery otrávit celý život. Nestojí to za to,“ přidal se Severus. Lichotky mu sice moc nešly, ale věděl, že něco takového Lara právě teď potřebuje slyšet.

„Vážně vám nevadí taková lítostivá hysterka v rodině?“ zeptala se Lara, žmoulajíc v ruce rodový prsten, a trochu se usmála.

„Ne,“ usmála se na ni Mia.

„Myslím, že mudlové mají takové příhodné přísloví. Neberte ho doslova. Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere. Zapřemýšlejte nad tím. Kdybych vás jako člena rodiny nechtěl, nikdy bych vám ten prsten nedal,“ pokusil se o Snapeovskou variantu povzbudivého úsměvu i Severus a protože byl praktický muž, odněkud vytáhl i krabici papírových kapesníčků.