Blog

Kapitola 10  – Návrat

  Čekal na ni na nástupišti. Vypadal trochu nervózně. Povzbudivě se na něj usmála.

„Měl jsem strach, že si to na poslední chvíli rozmyslíte,“ poznamenal, zatímco nakládal její kufr.

„Nemám ve zvyku utíkat. To už jste ostatně mohl zjistit sám,“ vytkla mu jemně.

„Já vím. Jen mě trochu překvapila vaše… ehm… neochota použít k cestě letax nebo přemístění.“

„Tohle,“ zvedla francouzské hole, které stále potřebovala k chůzi, „není pro cestování krbem zrovna praktické. Nerada bych si pořídila ještě nějaké zlomeniny. A přemísťování? Naposledy jsem se přemísťovala, když jsem z toho skládala zkoušky. Myslím, že bych pro začátek měla zkusit něco kratšího, než polovinu Anglie.“

„To je pravda. Až po vás,“ pokynul jí k vlaku.

Bylo zvláštní mít vlak jen pro sebe. Namátkou vybrala jedno kupé a pohodlně se usadila. Snape si sedl naproti ní. Hermiona pozorovala krajinu za oknem a ani jí nevadilo, že jedou téměř hodinu mlčky.

„Jsem rád, že jste nakonec souhlasila,“ přerušil ticho.

„Nedělejte si přehnané naděje. Nejsem si jistá, jestli tam dokážu zůstat po tom všem, k čemu tam došlo, ale máte pravdu, utápět se ve vzpomínkách a sebelítosti skutečně není řešení.“

„Zajímavé, ještě před týdnem jste můj názor nesdílela,“ podotkl ironicky.

„Rozčílil jste mě do nepříčetnosti. Měla jsem chuť po vás něco hodit. A mimochodem, ještě nikdy mě nikdo neseřval tak, jako před týdnem vy.“

„Sedíte ve vlaku, takže to evidentně splnilo svůj účel.“ Bezděky si vzpomněl na minulý týden.

 

*

 

Severus se opatrně přemístil do lesíka na jižním předměstí Londýna. Měl odsud pěkný výhled na řadové domky pod kopcem. Sice se mohl přemístit přímo do jednoho z nich, ale nechtěl jeho obyvatele vyděsit. Sešel z kopce a zamířil ulicí k domku se světle oranžovou fasádou a cedulí Zubní ordinace. Prošel brankou a ucítil jemný záchvěv ochranného kouzla.  Smetl si z rukávu drobné smítko a zaklepal na dveře. Už asi po stopadesáté zalitoval, že když už na sebe natáhl ty mudlovské šaty, tak si alespoň neodpustil tu pitomost, zvanou kravata. Černý oblek s bílou košilí ještě skousnul celkem snadno, ale ta škrtící věc ho přiváděla k šílenství. Nejraději by se přemístil přímo do domu, ale Helen ho požádala, aby to nedělal. Hermiona se úzkostlivě vyhýbala kouzlům a ona nechtěla, aby návštěva začala hádkou na téma: Proč jsi ho sem zvala?

Začínal mít dojem, že nejsou doma, když za dveřmi zaslechl šramot. O pár vteřin později se dveře skutečně otevřely. Skrz mezeru uviděl Hermionu. Ta na něj chvíli koukala s otevřenou pusou. Popravdě to bylo poprvé, co ho viděla v něčem jiném, než v hábitu. No, párkrát ho už vlastně viděla jen v kalhotách a košili, ale tou dobou se snažila dělat cokoli jiného, než si ho prohlížet. Teď to bylo svým způsobem dovolené.

„Pustíte mě dál?“ připomněl se.

„Ano, jistě, promiňte, pojďte dál,“ otevřela dveře dokořán a pustila ho dovnitř. Prošla chodbou do obývacího pokoje a počkala, až ji Snape dojde.

„Dáte si něco k pití?“ zeptala se. On jen mávl hůlkou a na stole se objevila čajová konvice s dvěma šálky a cukřenkou. Povzdechla si.

„Jste čarodějka, Grangerová, tak tu nevzdychejte,“ napomenul ji.

„A k čemu mi to je dobré?“ zeptala se nevinně.

„Třeba k tomu, abyste občerstvení přivolala nebo vykouzlila a nemusela pro něj chodit. I když upřímně nevím, jak by se vám ho zrovna teď povedlo přinést,“ poznamenal s pohledem upřeným na její hole.

„Přišel jste si zvednout sebevědomí?“

„Evidentně tu z nás dvou nejsem ten, kdo by to potřeboval. Proč nekouzlíte?“ Hermiona si znovu povzdechla a posadila se vedle něj na pohovku.

„Proč bych měla?“

„Jste čarodějka.“

„Jo, čarodějka, mrzák a vrah. Neměla bych také vraždit lidi a sehnat si kolečkové křeslo?“ zeptala se jedovatě.

„Tak popořadě. Čarodějka jste a budete jí, i když zahodíte hůlku. Narodila jste se tak a umřete tak. To nezměníte. Vrah? Bojovala jste ve válce. Když to chcete nějak právně klasifikovat, tak byla to nutná sebeobrana. A mrzák? Pokud vím, rehabilitace vám sotva začaly, tak neházejte hůlku do žita.“

„S čarodějkou máte nejspíš pravdu, ale vrah jsem. Mlčte. Tady nejde o tu bitvu, i když vím, že minimálně jeden ze Smrtijedů, které jsem vyřídila, to nepřežil. Jde o to, co jsem udělala poslední den v Bradavicích,“ řekla smutně. Severus nepovažoval za nutné ji opravit, že pokud on ví, byli to tři a ne jeden Smrtijed.

„Co se stalo v Bradavicích?“

Překvapeně se na něj podívala. „Jak se můžete takhle ptát? Byl jste tam!“ zeptala se nevěřícně.

„Nevím, že byste udělala něco, co by z vás dělalo vraha, takže se muselo stát něco, o čem nevím.“

„Zabila jsem Bellatrix,“ šeptla.

Severus měl co dělat, aby na ni nezačal nevěřícně zírat. Merline. Ona má výčitky svědomí kvůli Belle? Vždyť ta ženská ji málem zabila, a kdyby ji Hermiona nezastavila, tak by to dokončila.

„Kromě Voldemorta neznám nikoho, kdo by si smrt zasloužil víc,“ pokusil se ji povzbudit.

„To já vím,“ upozornila ho. Vůbec nechápal, proč si to vyčítá. Pak mu to došlo.

„Máte výčitky svědomí, protože nemáte výčitky svědomí, že jste to udělala?“ zeptal se nakonec a uvědomoval si, jak blbě to vyznělo, ale lepší formulace ho zkrátka nenapadla.

„Tak nějak,“ pokrčila rameny.

„Pokud vás to uklidní, tak co já vím,  kromě Blacka a Longbottomových měla na svědomí minimálně sedmnáct dalších životů, z toho jedno šestileté dítě.“ Viděl, jak se Hermiona bezděčně zachvěla. Netušil, co ho to popadlo, ale vzal ji za ruku.

„Asi to bude slabá útěcha, ale kdyby přežila válku, skončila by na šibenici. Nemyslíte, že jste jí vlastně prokázala službu?“

„Jak to můžete vědět? Lucius není o nic menší grázl a dostal jen doživotí,“ ohradila se.

„Možná s tím má něco společného těch pět milionů galeonů, které jeho žena, šokovaná manželovým hanebným chováním, věnovala ministerstvu na poválečnou obnovu,“ poznamenal sarkasticky.

„To si ho cení tak vysoko?“ zeptala se překvapeně.

„Pokud by ho popravili, majetek by zkonfiskovalo ministerstvo,“ vysvětlil klidně.

„Proč jste vlastně přišel?“ vyprostila svou ruku z jeho. Severus odněkud vytáhl knihu, kterou mu svěřila u Munga. Položil ji na stůl.

„Vrátit vám tohle. Bylo to, hm, poučné. Nikdy by mě nenapadlo, že na své okolí působím tak… majestátně?“

„Chtěl jste říct děsivě, hrozivě, nepřístupně,“ opravila ho.

„Úhel pohledu,“ poznamenal. „Proč jste vybrala zrovna tohle?“ zeptal se opatrně. Hermiona si povzdechla, doufala, že tomuto rozhovoru se vyhnou.

„Vaše vzpomínka s Brumbálem je jasná. Předpokládala jsem, že v očích Ministerstva a Řádu to bude váš největší, řekněme hřích. A ty ostatní? Měly dokázat, že jste dělal, co jste mohl, abyste studenty v rámci možností ochránil. Zabránil jste Dolohovovi znásilnit Padmu, mě jste zachránil život poté, co mě Lucius skoro zabil, dostal jste profesorku McGonagallovou z Azkabanu, když jste se dozvěděl, že je vážně nemocná a nepřežila by tam, v rámci možností jste držel na uzdě své kolegy Smrtijedy a povedlo se vám zpacifikovat Bellu natolik, že za těch pět měsíců na škole nikoho neumučila, což je malý zázrak.“

„Překvapilo mě, že vaší osoby se týkala jen jedna vzpomínka.“

„Neumím vybrat jen část vzpomínky. Buď celou, nebo nic. A upřímně, nevzpomínám si na jediné naše setkání, které by pro vás v celkovém kontextu vyznělo příznivě. A fakt, že většina z nich se odehrávala ve vaší ložnici a některé dokonce ve vaší posteli, by asi taky nebyl zrovna polehčující okolností,“ pokusila se mu to vysvětlit.

„No, to rozhodně ne. Vlastně poté, co padlo obvinění z Brumbálovy vraždy, byla vaše, řekněme častá přítomnost v ředitelně, stěžejním bodem obžaloby.“

„Prý jste o tom odmítl vypovídat, i když vám hrozil trest smrti,“ snažila se nasměrovat konverzaci žádoucím směrem.

„Zdálo se mi, že jsem neměl právo o tom mluvit, ne bez vašeho souhlasu.“

„Mohlo vás to stát život.“

„Po válce tu nezůstalo moc věcí, pro které by stálo za to žít. Navíc jsem poslední čtyři roky strávil s vědomím, že každé setkání s Voldemortem nebo s některým ze Smrtijedů může být tím posledním, co v životě udělám, a mohu vás ujistit, že v případě mého odhalení bych umíral podstatně déle než na šibenici. Když žijete takovou dobu se smrtí dýchající vám za krk, už vám nepřijde děsivá.“

„Rozumím,“ řekla tiše. Díval se na ni jako na blázna. „Pokaždé, když jsem šla do hodiny, nebo na chodbě potkala někoho z nich, děsila jsem se toho, co si zase vymyslí tentokrát. Počítala jsem s tím, že rozhovor s Voldemotem nepřežiju. Skoro jsem se nebála.“ Dlouho pak seděli mlčky, oba ztraceni ve vzpomínkách.

„Vlastně jsem přišel ještě kvůli jedné věci. Sháním posilu do profesorského sboru. A i když je šest let po válce, je to stále ještě celkem problém.“

„Na to, abych učila, nemám kvalifikaci,“ poznamenala. Beze slova jí podal zapečetěnou obálku. Opatrně ji otevřela.

 

Ministerstvo kouzel

V Ý S L E D K Y   Z K O U Š E K   O V C E        

Hermiona Jane Grangerová

 

Přeměňování – Vynikající

Kouzelné formule – Vynikající

Lektvary – Vynikající

Věštění z čísel – Vynikající

Obrana proti černé magii – Vynikající

Starobylé runy – Vynikající

Černá magie – Nad očekávání

 

Za školský odbor Matylda Třaslavá.

 

„Dost mě překvapilo, že jste se po tomhle nesháněla dřív,“ poznamenal.

„Nepřišlo mi to důležité,“ řekla, co už si dávno domyslel. „Tohle ale nic nemění na faktu, že nemám kvalifikaci, abych cokoli učila.“

„Necháte mě vysvětlit, co vám vlastně nabízím?“ zeptal se mírně podrážděně.

„Jistě, pane.“

„Jak víte, Minerva strávila několik měsíců v Azkabanu. Od té doby má podlomené zdraví. Chtěla by jít do důchodu, ale jak už jsem řekl, sehnat v současné době někoho dostatečně schopného a zároveň ochotného jít učit, je téměř nemožné. Proto mám následující návrh. Vrátíte se do Bradavic a budete učit přeměňování v prvním až čtvrtém ročníku. Vaše výsledky OVCE vám dávají dostatečnou kvalifikaci, abyste studenty připravila na NKÚ. Výběrovou třídu na OVCE v pátém až sedmém ročníku by učila Minerva, která by vám zároveň pomohla s přípravou na profesorské zkoušky. Od příštího roku byste výuku  přeměňování zcela převzala.“

„Ne!“ odpověděla tak příkře, že se Severus překvapeně zarazil. Tázavě se na ni podíval. „Nechci se tam vrátit. Nemůžu. Už ne,“ cítila, že mu dluží alespoň nějaké vysvětlení.

„To byl ten poslední půlrok opravdu tak strašný, že zastínil šest, řekl bych, příjemných let?“

„Pokud vynecháme fakt, že mě šestkrát téměř zabili a pár dalších nepříjemností, tak ne,“ odpověděla ironicky.

„Takže budete raději sedět doma a utápět se v sebelítosti?“

„V ničem se neutápím,“ ohradila se.

„Ne, vůbec. To se všem okolo vás jen zdá, že trávíte dny koukáním do blba. Asi mají skupinové halucinace,“ rýpnul si.

„Dejte mi pokoj!“

„S radostí. Zřejmě jsem se mýlil. Nezvládla byste to a v první hodině se zhroutila,“ uhodil na ni. Věděl, že to poněkud přehání, ale neměl na vybranou.

„Jděte k čertu! Když jsem přežila sedm let vašeho neustálého ponižování a sarkastických poznámek a jekotu, čemuž jste říkal výuka, tak bych přežila i bandu malých dětí. Proti vašim vyučovacím metodám by to byla procházka růžovou zahradou,“ vpálila mu.

„Stále žijete, takže to byla evidentně efektivní výuka,“ ohradil se.

„S potěšením bych si ji odpustila,“ sykla a rozhlédla se kolem.

„Jestli po mně něco hodíte, přehnu vás přes koleno!“ řekl výhružně.

„Vypadněte!“ zakřičela a Severus měl dojem, že broušené sklo na polici pod sílou toho výkřiku zavibrovalo.

„Ne! Oba víme, že potřebujete změnu a já vás do Bradavic dostanu, i kdybych vás tam měl dotáhnout násilím,“ vrátil jí to a své hlasivky rozhodně nešetřil.

„V tom máte bezesporu dlouholetou praxi,“ odpálkovala ho jedovatě. „A já toho mám plné zuby. Hrál jste si se mnou a měl škodolibou radost z toho, že jsem z toho byla na zhroucení, ale já další hry hrát odmítám. A teď jděte!“ Ukázala na dveře.

„Nehnu se odsud, dokud nedostanete rozum.“

„Tak to máte pár let skluz.“

„Neřekl bych. Chováte se jako rozmazlený spratek. Myslíte, že jste jediná, kdo ve válce někoho ztratil? Co Ginny? Ztratila oba rodiče a tři bratry. Neměla by jít rovnou skočit z mostu? Nebo Hagrid? Tomu zbyly jen noční můry z Azkabanu. V celé kouzelnické Anglii nenajdete nikoho, kdo by ve válce někoho neztratil.“

„Dejte mi pokoj! To nebyla moje válka. Nikdy jsem neměla do Bradavic chodit.“

„Nikdo vás tam nedržel,“ poznamenal kousavě.

„Jo? A jak. Dokud byl v hrobě, bylo to fajn, ale když se ten vraždící maniak vrátil, bylo pozdě. Jak bych mohla odejít po čtyřech letech vedle Harryho? Po tom, co o mě a o něm napsala ta kráva Holoubková? Nesnažte se mi namluvit, že kdybych tehdy po turnaji odešla, že by mi dal pokoj. Tři roky jsem se každé ránu děsila, že mi sova přinese oznámení z ministerstva, že poslední dýchánek Smrtijedů se konal tady. V tomhle domě. Pokaždé, když jsem se vracela domů, bála jsem se, že tu uvidím Znamení zla.“

„Myslíte, že pro mě to snad bylo jednoduché?“

„Za to si můžete sám.“ Severusovi došla trpělivost. Nejspíš proto, že měla naprostou pravdu. On se k tomu šílenci přidal dobrovolně, věděl, do čeho jde. Když to zjistila ona, bylo už na rozhodování pozdě.

„Hodláte strávit zbytek života koukáním do zdi a vzpomínkami na perfektního Pottera a dokonalého Weasleyho? Fajn. Příjemnou záb…..,“ zbytek slov mu uvázl v hrdle.

Do teď byla Hermiona jen rozčilená, ale v okamžiku, kdy vyřkl ta neuvážená slova, dostaly její oči podivný lesk. V příštím okamžiku ho do hrudi udeřila tlaková vlna vyvolaná samovolně uvolněnou magií, kterou téměř nepříčetná Hermiona nebyla schopná zadržet.

Odhodila ho na zeď takovou silou, že si vyrazil dech a bezvládně se po ní svezl na podlahu, kde několik vteřin zoufale lapal po dechu. Hermiona sklouzla do kleku. Schovala tvář do dlaní a rozplakala se.

Severusovi pár vteřin trvalo, než si dal dohromady, co se tu právě stalo. Rozčílil ji natolik, že se vzchopila k bezhůlkové magii. Zatraceně silné bezhůlkové magii. Tohle se mu krapet vymklo z rukou. Sakra. Věděl, že ti dva jsou citlivé téma a přesto se nedokázal udržet.

Sesbíral se z podlahy a zběžně zkontroloval, že nemá nic zlomeného. Přejel dlaní po rukávu saka, aby zacelil roztrženou látku a přiklekl k Hermioně. Trvalo dlouho, než ji přiměl, aby se na něj podívala.

„Je… mi… to… líto… já… nechtěla… jsem,“ rozeznal mezi vzlyky. Jemně si Hermionu přitáhl do náruče. Opřel si její hlavu o rameno a objal ji kolem ramen.

„Já vím, že ne. Tohle byla svévolná magie a ta nejde ovládat. Ne, když v tom nemáte dostatečnou praxi,“ zašeptal jí do vlasů. Trpělivě čekal, dokud se neuklidnila a nevymanila z jeho objetí.

„Obávám se, že tohle je další důvod, proč se vrátit do Bradavic. Měla byste se to naučit ovládat,“ poznamenal mírně. Nechtěl ji znovu rozčílit.

„Některý z profesorů umí kouzlit bez hůlky?“ zeptala se překvapeně.

„Ano, umím kouzlit bez hůlky,“ odpověděl na nevyřčenou otázku. „Nevíte to proto, že tohle není něco, čím by se čaroděj chlubil. Nechává si to jako pojistku pro případ, že by se mu mohlo hodit překvapení.“ Mlčky přikývla.

„Přijmete tedy mou nabídku?“ zeptal se opatrně.

 

*

 

Teď tu seděla naproti němu, ve tváři zamyšlený výraz. Nikdy by jí to neřekl, ale zkorigovat její pracovní rozvrh s Minerviným a se svým tak, aby měla dost času na přípravu na profesorské zkoušky pod Minerviným vedením, sem tam chvíli na trénink kouzlení bez hůlky a ještě dvě volná odpoledne na rehabilitace u Munga, byla práce pro vraha. Pevně doufal, že se na nádraží v Bradavicích neotočí a neodjede vlakem zpět do Londýna. To by ji asi uškrtil.

„Nebojte, nehodlám vám hned utéct,“ přerušila klidně jeho myšlenky. Severus si v duchu vynadal. Už zapomněl, jak dobrá byla v nitrozpytu a nitrobraně. On už pár let neměl důvod své myšlenky skrývat. Kromě Hermiony věděl jen o dvou tak schopných nitrozpytcích a ti oba byli od Bradavic pěkně daleko. Během vteřiny opět svou mysl uzavřel a otočil se na Hermionu.

„Tohle jste evidentně nezapomněla,“ poznamenal chladně.

„Ne. Měla jsem dobrého učitele,“ odpověděla nezúčastněně a dál se dívala z okna. „Víte, je divné vracet se do Bradavic sama,“ řekla najednou. Neměla tušení, proč najednou cítila potřebu se mu svěřovat. Naklonil se přes uličku mezi sedadly a vzal ji za ruku.

„Nejste sama. Minerva se vás už nemůže dočkat. Poslední týden nemluví o ničem jiném než o vás. Včera večer jsem se málem neudržel a použil na ni Silencio. Hagrid vyplavil Velkou síň, jak brečel, když se dozvěděl, že se vracíte. Školník Finnigan tu kaluž vytíral půl hodiny. A Longbottoma ta zpráva překvapila natolik, že vyhodil do vzduchu laboratoř, za poslední tři roky už po sedmé, a to jsem stál vedle něj.“

„Tak jsem…“

„Vím, jak jste to myslela,“ přerušil ji. „Je mi líto, jak to všechno skončilo. A ačkoli jsem ho neměl zrovna v lásce, mrzí mě, že to Potter nepřežil. A je mi líto, že jsme za vítězství museli zaplatit takovou cenu. Nymphadora, Remus, Weasleyovi, Fred, Percy, Bill, slečna Láskorádová, Changová i ti ostatní věděli, co riskují.  A kvůli Weasleymu se netrapte. Nestojí za to. Když vás vyměnil zrovna za ni, měl by si nechat vyšetřit hlavu. Nesahá vám ani po kotníky.“

Děkovně se usmála.

Stáhl se zpět na svou stranu kupé a Hermiona opět věnovala pozornost krajině za oknem. Do Bradavic už ani jeden z nich nepromluvil. Když vlak s houkáním zastavil na nádraží, pomohl Hermioně vystoupit. Nástupiště zelo prázdnotou. Tedy až na jeden celkem podstatný kus, který zabíral zdejší šafář a učitel Péče o kouzelné tvory. Chtěl vyjít Hermioně vstříc, ale dívka byla rychlejší. Ačkoli stále k chůzi potřebovala francouzské hole, s překvapivou rychlostí se vrhla Hagridovi do náruče. Severus odlevitoval její kufry do kočáru. Opřel se o jeden ze stromů a mlčky je pozoroval. Byl to zvláštní pohled. Hermiona se se svými sto pětašedesáti centimetry ztrácela v náručí dvouapůlmetrového Hagrida. Hagrid ve svém tradičním kožichu a Hermiona v bleděmodrých šatech mu připomněli jednu ze scén jeho zamilované opery Kráska a zvíře. Nepřítomně podrbal mezi ušima jednoho z testrálů, který na něj dorážel, a trpělivě čekal, až si Hermiona vzpomene, že tu na ni čeká. Pevně doufal, že Minervu potkají až na hradě, jinak by na ten hrad totiž nemuseli dnes vůbec dojet.