Blog

Kapitola 1. Záchrana, ale za jakou cenu

„Dostali jsme se na vrchol naší moci. Albus Brumbál je mrtev. Jsou bez vůdce. Nastal čas udeřit. Očistíme naši čistou krev od té mudlovské špíny. Začneme s mladými mudlovskými kouzelníky a jejich rodinami. Brzy rozpoutáme teror, o jakém se jim ani nesnilo…“

Voldemort nikdy nebyl dobrý řečník, ale tohle je hrozné i na něj, pomyslel si někdejší profesor lektvarů zhnuseně. Vsadil bych se, že první na seznamu bude ta šprtka Grangerová. Škoda, nevypadá špatně a je i inteligentní. Někdy až moc. Podobnými myšlenkami se zabýval po zbytek projevu.

Když proslov skončil, přidal se k ostatním tleskajícím.

Voldemort schůzku rozpustil. Podíval se na Severuse. Pochopil. Následoval Voldemorta do jeho pracovny.

„Víš něco nového o plánech Řádu Severusi?“

„Ne Pane, po Brumbálově smrti jsem ztratil jejich důvěru. Už bych se tam neměl ukazovat.“

„S tím souhlasím. Tvé informace budu sice postrádat, ale ty mi můžeš být užitečný i jinak.“ pronesl podivně klidně. Pátravě se na Severuse podíval. „Pokud se chceš na něco zeptat, tak to udělej. Nechovej se jako pitomec. Těch tu mám beztak víc než dost.“

„Jde o ten váš dnešní proslov. Kým hodláte začít?“ rozhodl se Severus zariskovat.

„Čerstvými absolventy a sedmým ročníkem. Ostatní pro nás nepředstavují hrozbu. Mohou chvíli počkat.“ Podezřívavě se na Severuse podíval. „Máš snad na někom z nich nějaký soukromý zájem?“

„Vlastně ano můj Pane.“

„Na kom!“

„Na Grangerové.“ vsadil vše na jedinou kartu.

„Proč zrovna na téhle mudlovské šmejdce?“

„Nerad to přiznávám, ale je to ten nejnadanější kouzelník na lektvary, jakého jsem kdy potkal, Pane. Její talent by se nám mohl hodit. A ani v ostatních aspektech magie není špatná. Mohla by být užitečná.“

„To je všechno?“

„Ne zcela Pane, vzhledem k tomu, jak dopadl poslední střet, mám dojem, že se nám na ošetřovně budou hodit další ruce a krom toho je také celkem pohledná.“

„Tak o tohle ti jde. Ve dne se s tebou bude patlat v lektvarech a v noci zahřívat postel.“ Voldemortovi blýsklo pobaveně v očích. Severus se nám začíná vybarvovat, pomyslel si. Hned ale zvážněl. „Jak ji k tomu chceš donutit?“

„S vaším svolením jí udělám nabídku, kterou nebude moci odmítnout.“

„Nabídku?“

„Udělá cokoli, aby ochránila své rodiče. Tedy, kromě vraždy udělá cokoli.“ odpověděl Snape.

„Dobře. Půjdeš za ní a přivedeš ji. Pokud odmítne, všechny zabiješ.“

„Ano Pane.“

Severus se chystal k odchodu.

„Severusi,“ oslovil ho Voldemort: „Grangerová je i Malfoyův typ. Nebudu tu trpět žádné spory kvůli té šmejdce.“

„To se nestane. Bude neustále v laboratoři, nebo v mých komnatách.“

„To doufám,“ dodal Voldemort a v jeho hlase byla patrná jasná výhružka.

 

***

 

Hermiona seděla v křesle ve svém pokoji. Její rodiče spali v přízemí. V rukách držela knihu Jedy a protijedy od Severuse Snapa, ale její myšlenky rozhodně nepatřily lektvarům. Přemýšlela nad událostmi posledního roku. Brumbál zemřel, byl zničen jeden z Voldemortových viteálů a oni byli na stopě dalšímu, už čtvrtému. Najednou si uvědomila, že v místnosti není sama. Rychle sáhla po své hůlce, která ležela na opěradle křesla. Stihla to. Skoro. Už se jí dotýkala, ale hůlka jí proklouzla mezi prsty a vlétla přímo do nastavené dlaně nezvaného hosta. Ač ho ve tmě skoro neviděla, věděla, o koho jde. Její bezpečnostní zaklínadla by nepřekonal jen tak někdo, o bravurním neverbálním kouzlení nemluvě.

„Přišel jste mě zabít, pane profesore?“ zeptala se postavy.

Tázaný přešel k protějšímu křeslu a posadil se. Nepřestával na ni mířit hůlkou.

„Na něco jsem se vás ptala,“ připomněla mu Hermiona. Kupodivu se vůbec nebála o sebe. Bála se jen o rodiče. Od Brumbálovi smrti s touto možností počítala a smířila se s ní. Byla odhodlaná vzít s sebou co nejvíc Voldemortových lidí. To už se jí nepodaří.

„Proč zrovna vy?“

„Přišel jsem vám nabídnout jistou dohodu.“ odpověděl.

„Dohodu?“

„Vzhledem k stále častějším soubojům Smrtijedů s Řádem nebo bystrozory má Voldemort mnoho lidí mimo službu ze zdravotních důvodů. A já nestíhám dělat dokrvující lektvary, kostirosty a další věci. Potřebuji pár rukou navíc.“ Na její nechápavý pohled dodal: „Vašich rukou slečno Grangerová.“

„Proč bych vám měla pomáhat? Vám, vrahovi a zrádci!“ rozkřičela se na něj Hermiona.

„Protože buď se k němu vrátím s vámi, jako svou pomocnicí, nebo se třemi mrtvolami a nemusím vám říkat, kdo se jimi má stát.“

„Jste odporný bastard.“

„Nehodlám se s vámi hádat Grangerová,“ zavrčel. „A už vůbec nemám chuť nechat se kvůli vám zabít. Dochází nám čas. Vaše odpověď?

„Nemyslí, že bych měla moc na vybranou.“ odsekla mu Hermiona.

„Výborně, dojděte vzbudit rodiče a sejdeme se u krbu. A Grangerová, nezkoušejte utéct, nepovede se vám to.“

Za pět minut stáli všichni tři u krbu v obýváku.

„Mami, půjdeš první. Grimauldovo náměstí 12.“

„Co se děje Hermiono?“

„Vysvětlím ti to potom, teď běž. Já půjdu hned za tebou.“ řekla Hermiona a jemně matku strčila do krbu.  Jakmile zmizela v zeleném plameni, obrátil se na ni otec.

„Ty s námi nepůjdeš, že ne?“ řekl smutně.

„Ne. Nemůžu. On,“ kývla na Snapa, „musí přivést buď mě, nebo naše těla. Nebyla jiná možnost. Vysvětli to mámě.“

Pan Granger smutně přikývl. „Dávej na sebe pozor.“

Vykročil směrem k plamenům. Snape ho zarazil. Podal mu zapečetěný dopis.

„Předejte to muži jménem Lupin, bude se mu to hodit.“

Znovu přikývl. Vzal si dopis. Naposledy se podíval na Hermionu a vkročil do plamenů.

„Grimauldovo náměstí 12.“