Blog

Kapitola 1 – Sázka

Nad Bradavicemi zuřila bouře. Už druhý den nebe křižovaly blesky a k zemi se spouštěly provazce vody. Jakoby počasí odráželo atmosféru panující na hradě.

Vstoupila do Velké síně a strnula. Ten pohled se jí naskýtal každý den už více jak tři měsíce, a přesto si na něj nedokázala zvyknout. Raději sklonila hlavu a s pohledem upřeným k zemi zamířila k úzkému stolu v rohu, kde seděli mudlovští studenti. Nikdo u něj neseděl. Mudlovských studentů tu zbylo sedm a ti většinou na snídaně nechodili. Nejraději by také nešla, ale kvůli školnímu trestu včera propásla večeři a už měla opravdu hlad. O chvíli později se k ní připojila Kate z Mrzimoru, další ze sedmi statečných, jak si potají říkali. Směli zůstat díky svým výborným studijním výsledkům a zejména díky nezanedbatelné intervenci nového ředitele.

Rychle se nasnídala a snažila se pohledem nezabrousit k profesorskému stolu. Očista, kterou profesorský sbor před pár měsíci prošel, byla děsivá. Ti šťastnější, jako Sibyla Trelawneyová, madame Hoochová a Horacio Křiklan, byli jen vyhozeni. Profesorky McGonagallová, Vectorová, Prýtová a Hagrid byli v Azkabanu. Zbyl tu prakticky jen Kratiknot a madame Pomfreyová. Binns zůstal na hradě, ale už neučil. A pak tu byl samozřejmě nový ředitel. Severus Sebastian Tobias Snape.

Lucius Malfoy, nový profesor obrany proti černé magii, vešel do učebny s obvyklým prásknutím dveří.

„Dnes budeme probírat pokročilá odzbrojovací kouzla. Role figuranta se ujme slečna Grangerová.“

Hermiona potlačila povzdech a postavila se ke katedře. Už si zvykla, že v hodinách obrany sloužila za fackovacího panáka. Naštěstí na ošetřovně zůstala madame Pomfreyová, která pro ni měla pochopení.

„Protego stati,“ křikl Lucius. Kouzlo ji udeřilo neuvěřitelnou silou. Dopadla na jednu z knihoven a skleněná výplň dveří se vysypala. Cítila, jak se jí několik střepů zarylo do zad. Police pod tím nárazem praskly a jak konečně dopadla na podlahu, sesypala se jí na hlavu hromada knih.

„Zvedněte se a zmizte na ošetřovnu,“ štěkl na ni Lucius. Nevěděla, jak se jí povedlo vypotácet se ze třídy. Točila se jí hlava, nebyla schopná zaostřit a po tváři i po zádech jí stékala krev. Jakmile zahnula za roh, udělalo se jí zle. Bezvládně se sesula podél zdi na podlahu, zanechávajíc na zdi krvavé šmouhy. Zdálo se jí, že slyší kroky, ale nevěděla, jestli je to skutečné nebo nějaký přelud. Najednou bylo její zorné pole černé.

Severus právě mířil na ošetřovnu. Poppy se zmínila, že jí docházejí některé složitější lektvary. Většina studentů byla alespoň jednou týdně v její péči. Jeho úvahy přerušily krvavé skvrny na podlaze. Zrychlil krok. To, co našel za ohybem chodby, opravdu nečekal.

„Grangerová! Grangerová! Slyšíte mě? Mluvte na mě!“ snažil se upoutat její pozornost. Vzhledem k tomu, kolik ztratila krve, pokud by teď upadla do bezvědomí, už by se nemusela probrat.

„Ano,“ zasténala. Na víc jí nezbývaly síly. Stáhl jí ze zad hábit, v němž vězela spousta střepů. Pak ji vzal do náruče. Trhla sebou bolestí, když se dotkl jejích zad.

„Mluvte na mě, Grangerová!“ nařídil jí, zatímco ji odnášel rychlým krokem na ošetřovnu.

„Asi… asi jste… nás… měl… necha-nechat… vyra-zit… všechny,“ podařilo se jí ze sebe namáhavě dostat. Nebyla to výčitka, jen konstatování.

„Spoléhal jsem na pověstnou nebelvírskou odvahu. Spletl jsem se?“ Chvíli to považovala za oznamovací větu, než pochopila, že čeká na odpověď.

„Ne, pane,“ odpověděla, než ztratila vědomí.

Dveře do ředitelny se s prásknutím rozlétly. Dovnitř svým obvyklým okázalým způsobem vstoupil Lucius.

„Severusi, žádám okamžité vyloučení té šmejdky Grangerové. Nejen, že se nedostavila na školní trest, ale ještě zahazuje po chodbách své páchnoucí svršky.“

„To je jedna z nepříjemných vlastností krve, Luciusi. V horku začne brzy zapáchat,“ poznamenal klidně Severus a dál se věnoval opravě pojednání sedmých ročníků o rostlinných jedech.

„Prosím?“

„Tvá figurantka leží na ošetřovně poté, co jí Poppy na poslední chvíli zabránila vykrvácet k smrti,“ informoval ho Severus suše.

„Takže tu zůstane?“

„Ano. Zůstane. Myslím, že by to ještě mohlo být celkem zajímavé. Vlastně vydržela mnohem déle, než jsem čekal.“

„Bavíš se dobře, Severusi?“

„Ano, docela ano. A Luciusi, pokud se jí chceš zbavit, donuť ji se spakovat a vypadnout. Když ji zabiješ nebo zmrzačíš, vyhraje ona.“

„Dostanu ji odtud, aniž bych na ni použil jediné kouzlo,“ prohlásil Lucius sebevědomě. Severus se na něj zkoumavě podíval. Poprvé od jeho příchodu do ředitelny mu věnoval plnou pozornost.

„Nedostaneš. Ji ne.“

„Vsadíš se, Severusi?“

„Tisíc galeonů?“

„Platí.“

„Nemáš šanci.“

„To se uvidí. Do kdy musí vypadnout?“

„OVCE skládá 12. června. Nejpozději prvního se musí spakovat a vypadnout. Pokud ne, necháš ji na pokoji. A Luciusi, pokud kouzla jen vyměníš za fyzické násilí, sázka padá.“

„Neboj, ani se jí nedotknu. Do týdne je pryč,“ usmál se samolibě Lucius a s hlučným prásknutím dveří opustil ředitelnu.

„To se teprve uvidí,“ řekl Severus zavřeným dveřím, než se vrátil ke svým pojednáním. Byl si jist, že za tohle mu slečna Grangerová rozhodně nepoděkuje.

*

„Grangerová!“ ozval se chladný hlas. Hermiona sebou trhla. Právě byla propuštěna z ošetřovny a nestála o další nepříjemnosti. Zvlášť ne o nepříjemnosti s ním.

„Ano, pane řediteli?“ otočila se.

„Zpět mezi živými?“ zeptal se ironicky.

„Ano, pane,“ odpověděla celkem zbytečně. Pak mnohem tišeji dodala, „Děkuji.“

„Nevzpomínám si, že byste měla za co. Apropó, uzavřel jsem s Luciusem sázku ohledně vašich šancí na úspěšné ukončení studia. Je přesvědčen, že vás do 1. června vyštve. Já tvrdím, že ne. A Grangerová, já nerad prohrávám.“ Udělal krok směrem k ní a ona polekaně ustoupila. „Jestli mě zklamete…“ nechal větu nedokončenou. Hermionu polil studený pot. Severus Snape se po Brumbálově smrti změnil. Hodně. A rozhodně ne k lepšímu. Už to nebyl jen protivný sarkastický parchant. Teď to byl nebezpečný sarkastický parchant, chladný jak arktický vítr a stejně tak nevyzpytatelný. Pokud ho zklame, skončí špatně, skutečně špatně. To bylo víc než jisté.

*

Na hodinách obrany jí začalo peklo. Už nefungovala jako figurantka, ale jako odstrašující příklad. Ať se snažila sebevíc, její úkoly byly vždy „nejhorší“, což znamenalo školní trest a zvláštní úkol navíc. Po měsíci se jí o leštění plaket v Pamětní síni i zdálo a zvykla si spát sotva čtyři hodiny denně. Naštěstí dostala těžkou angínu a strávila pět dní na ošetřovně, kde se jí alespoň částečně povedlo spánkový deficit dohnat. Po jejím návratu do hodin změnil Lucius taktiku. Výrazně ubylo školních trestů a přibylo zvláštních úkolů. Navíc si zvykl ji před celou třídou zesměšňovat. Několikrát měla co dělat, aby po něm nehodila učebnici a s pláčem neutekla ze třídy. Ginny, Ron a Neville, kterému se nějakým zázrakem povedlo zůstat na škole (ten zázrak měl černý plášť a mastné vlasy), se ji snažili podpořit, ale nestačilo to. Zoufale nestačilo. Zhoršila se ve všech předmětech, za což si vysloužila předvolání do ředitelny.

„Můžete mi vysvětlit, proč jste se za poslední dva měsíce tak drasticky zhoršila ve všech předmětech?“ zeptal se jí Severus chladně, když vstoupila do ředitelny.

Co má na tohle odpovědět? Že ji kvůli té jeho debilní sázce Malfoy doslova stahuje z kůže? To by nejspíš neocenil, napadlo ji.

„Že by vám najednou došla řeč? Jak nezvyklé,“ poznamenal ironicky. Zvedl se ze svého pohodlného křesla, obešel stůl a zády se o něj opřel. Podstatně tak zmenšil vzdálenost mezi nimi a ona si rázem přestala připadat v bezpečí. A jako naschvál se rozlétly dveře a do ředitelny, samozřejmě bez zaklepání, vpochodoval Lucius. Přejel ji pohledem plným opovržení, než se otočil na Severuse.

„Promiň. Netušil jsem, že máš společnost.“

„Potřebuješ něco?“ zeptal se Severus a ani se nesnažil tvářit přívětivě.

„Zeptat se, jestli tě nenapadají nějaké novinky na školní tresty. Leštit několiksetkrát vyleštěné stříbro v pamětní síni už nějak postrádá kouzlo.“

„Tak jim vraž do ruky smeták a nech je uklidit sklepení. Co já vím, Filch určitě bude mít pár trestů v zásobě,“ zavrčel Severus.

„Skvělý nápad. Smím se zeptat, co jste tu řešili? Naše šmejdka si přišla stěžovat?“ zeptal se se zájmem Lucius.

„Pozval jsem si ji na kobereček,“ odpověděl Severus chladně.

„Že by šmejdka nezvládala studium?“ zeptal se sarkasticky. Tohle už bylo na Hermionu moc. Její těžce zkoušené sebeovládání povolilo.

„Jděte k čertu, vy jeden mizer…“ Zbytek věty nedopověděla. Hřbet Severusovy ruky ji zasáhl do tváře tak silně, až ztratila rovnováhu. Další ránu ji uštědřila podlaha, na kterou tvrdě dopadla. Z prasklého rtu jí tekla krev.

Lucius Severusův zásah pobaveně sledoval. „Nechápu, proč ji tu trpíš.“

Severus se sklonil k Hermioně. Pokusila se dostat z jeho dosahu, ale byl rychlejší. Popadl ji za paži a nepříliš šetrně postavil na nohy. Dalším plynulým pohybem si ji přitáhl k sobě. Zády vrazila do jeho hrudníku. Pokusila se mu vytrhnout, ale držel ji pevně. Spíš si svým pokusem zadělala na pěkné modřiny. Na poslední chvíli potlačila nutkání vrazit mu loket do břicha.

„Protože tady slečna Grangerová má i jiné a zajímavější přednosti, než pronikavý intelekt…“ Volnou rukou jí přejel po krku. Pak sklouzl níž na její hruď. Otřásla se odporem. Nejen, že ji Snape takhle ponižoval, ale ještě to dělal před tím mizerou. Nejraději by se propadla hanbou, že ji viděl takhle. Byla příliš vyděšená, než aby se bránila. Konečně sklouzl rukou až na její boky, kolem kterých ji pevně objal. Pak pustil její paži, na které se začínaly rýsovat podlitiny. „Máš zájem?“ zeptal se nenuceně.

Hermioně se udělalo zle. Panebože! On mě tu  nabízí jako kus masa. Jestli přežiju noc s Luciusem, zabiju ho. Je oba.

„Ne, díky. Na krocení divé zvěře si nepotrpím.“ přejel znovu Lucius pohledem  Hermionu, snažící se vytrhnout ze Severusova sevření. „Příjemný večer. Jsem si jist, že si ho dokážeš náležitě užít,“ poznamenal, než za ním zapadly dveře. Severus počkal, až dozní jeho kroky na schodišti. Pak Hermionu konečně pustil. Okamžitě zamířila ke dveřím. Mávnutím hůlky je zamkl. Překvapeně a zároveň vyděšeně se na něj otočila.

„Dveře do mých komnat jsou za mnou,“ sdělil jí suše. Tasila hůlku. Čekal to. Jedno mávnutí hůlkou a její hůlka skončila v jeho nastavené dlani.

„Můžete jít dobrovolně a možná se vám to bude líbit, nebo násilím. Ale to bude znamenat zklamání pro mě a bolest pro vás. Hodně bolesti,“ sdělil jí chladně možnosti. Teď už se na něj dívala vyloženě zhnuseně.

„Takže?“ prolomil nenávistné ticho.

Pomalu vyrazila ke dveřím do jeho pokojů. V jejích očích se zračilo čiré opovržení a nenávist. Počkal, až projde dveřmi. Pak schoval obě hůlky do rukávu a beze spěchu vyrazil za ní.