Dohazovačka

Beta-read: Jituš a Denice

Varování: Nevhodné pro mladší 15 let.

Bolest hlavy. Krev hučící ve spáncích. V puse jak kdyby přežvýkal půlku Sahary. Intenzivní pocit, že přes něj v noci muselo přeběhnout migrující stádo jednorožců. Světlo tlumené těžkými tmavými závěsy ho bodalo do přivřených očí jako stovka jehliček, nebo spíš pořádných jehel, a žaludek mu velmi jasně dával na vědomí, že jestli ho místo pořádné snídaně zase odbude jen kafem, tak jeho hlavě zajistí blízké setkání se vnitřkem záchodové mísy. Zkrátka kocovina jako trám.

Něčí koleno se mu pokoušelo protlačit skrz stehno. To ve spojení s kocovinou a faktem, že je druhá sobota v měsíci, mohlo znamenat je jediné. Grangerová se mu zase nasáčkovala do postele, ehm, rozhlédl se v pološeru po pokoji, oprava, on se nasáčkoval do její. Sakra. Tohle rozhodně nebyla jeho ložnice. Nezbývalo mu než doufat, že to je skutečně ložnice slečny Grangerové.

Nehápal, jak je to možné, ale pokaždé, když se oni dva ocitli poblíž sebe a zároveň poblíž alkoholu, probudil se ráno vedle ní a s kocovinou. Ráno nikdy nemíval takové potíže, a to ani v době, kdy se po smrtijedských dýcháncích uklidňoval lahví skotské na dobrou noc. Zrovna tak nikdy neměl sklony k tomu, chovat se unáhleně, a to ani když byl pod vlivem, tak proč se sakra několikrát do roka budí vedle Grangerové?

Odhodlaný čelit následkům se rozhodně otočil na svou společnici.

„A kurva!“ uklouzlo mu. Hlava, která vedle něj koukala z peřin, byla skoro blond a měla mikádo. K rozcuchané kštici Grangerové to každopádně mělo hodně daleko.

Ode dneška abstinuju, slíbil si v duchu. Nepamatoval si, že by včera v Doupěti byla nějaká blondýnka s mikádem, vlastně, si moc nepamatoval na to, že tam byl, natož aby byl schopný dát dohromady seznam hostů. Bude se muset vážně zamyslet, zda je jeho účast na každoměsíční večeři v Doupěti nutná. Nechápal, co to Molly popadalo, že už od války pořádala každý druhý pátek v měsíci večeři pro všechny Weasleyovy a členy Fénixova řádu i s jejich rodinami. Každý měsíc bylo pozváno na padesát lidí a na třicet se jich tam skutečně sešlo. Každému do toho občas něco přišlo. A on se prakticky každý měsíc, respektive pokaždé, když se večeře zúčastnila i Grangerová, vzbudil druhý den ráno s kocovinou a s ní v posteli. Tahle blondýnka byla změna. Uvažoval, jestli k lepšímu nebo horšímu. K horšímu. Jednoznačně k horšímu.

I když Grangerová měla spoustu chyb, byla alespoň diskrétní. Tyhle noční nehody se jim stávaly už půldruhého roku a ještě si na něj nedošlápl ani Potter, ani nejmladší Weasley a ani se neocitl na titulce Denního věštce, Měsíčníku čarodějek, nebo jiného periodika pochybné kvality. Jo, na tomhle si Holoubková smlsne. Zvlášť jestli tu holku někdy v minulosti učil. Už to bylo skoro dva měsíce, co ji naposledy žaloval.

Rozhodl se čelit pravdě, ať je jakákoli a rozhodně do své společnice šťouchl.

„Hmm,“ ozvalo se zpod vlasů. Ne, že by mu to osvětlilo, s kýmže to vlastně vlezl do postele.

„Vstávat,“ šťouchl do ní rozhodněji.

„To jste ještě nepřišel na to, že nejsem zrovna ranní ptáče?!“ zamumlala hlava otráveně a obrátila se k němu.

„Merlinovy koule, kdo vám tohle udělal?!“ vytřeštil oči na svou společnici. Ta blond barva byla sama o sobě příšerná, ale kolem obličeje Hermiony Grangerové vypadala ještě mnohonásobně hůř.

„Taky vás ráda vidím,“ zahuhlala Grangerová dotčeně.

„Kdo vám to udělal?“

„Co?!“

„Tohle!“ vzal do prstů krátký pramen jejích vlasů a nevěřícně si ho prohlížel. Za dvacet let v Bradavicích už toho na dívčích hlavách viděl hodně, ale tohle bylo jednoznačně to nejděsivější, s čím měl kdy tu čest, nebo možná to druhé nejděsivější. Chapadla, která po jedné nehodě se zkrášlovacím kouzlem vyrašila na hlavě slečny Sullivanové, byla nejen odporná, ale i slizká.

„Ginny potřebovala trénovat,“ ohradila se Hermiona dotčeně. Matně si vzpomněl na něco o tom, že se mladá Weasleyová plánuje realizovat prostřednictvím vlastního salónu krásy. No, jestli bude produkovat takovéhle kreace, velmi brzy to přejmenují na salón hrůzy.

„To neumí reverzní zaklínadla?! To je látka pátého ročníku!“

„Použila jich asi tucet. Moc to nepomohlo,“ přiznala Hermiona.

„Co na vás ví?” zeptal se rezignovaně. Nedovedl si představit, že by si tohle mohla Grangerová nechat na hlavě udělat zcela dobrovolně.

„Prosím?“

„Čím vás vydírala, že jste si tuhle příšernost nechala udělat na hlavě, a neproklela ji za to do dvacátého kolene? To na vás musí vědět alespoň dvojnásobnou vraždu.“

„Ne, jen to, že spolu už přes rok příležitostně spíme.“

„Merline, zač mě trestáš,“ zaúpěl Severus a svezl se zpátky do peřin.

„Nechá si to pro sebe,“ pokusila se ho uchlácholit, ačkoli někde hluboko uvnitř se cítila pěkně dotčeně. To se za ni snad stydí nebo co? Nechtěla si fandit, ale byla o dvaadvacet let mladší, štíhlá a celkem pěkná holka, i když poslední tři dny měla fakt pěknou ránu, co se vlasů týče. On mohl rozhodně skončit podstatně hůř, a pořád by na tom nebyl o nic mizerněji než devadesát devět procent chlapů jeho věku.

„Hodinu, nebo dvě?“ zeptal se kousavě. „Kde mám hůlku?“

„Jak to mám sakra vědět?“

„Když jste mě úspěšně odtáhla do svého brlohu, tak byste mohla vědět, kde jste ze mě servala hábit.“

„Já vás nikam neodtáhla! To vy jste mě málem přefiknul u Weasleyových pod schody!“

„No dovolte. Já vás rozhodně nechtěl přefiknout…“

„Ale přefikl a dvakrát!“

„Grangerová, slovník!“ napomenul ji učitelským tónem. Letmý pohled pod deku mu napověděl, že mu ta malá ježatá fúrie nenechala ani boxerky. Rozhodl se, že to teda bude po jejím.  Jen tak v rouše Adamově se vydal hledat svůj hábit, a v něm snad i svou hůlku.

„Ukažte tu hlavu,“ zavelel, když ji konečně našel.

„Na to zapomeňte,“ ohradila se, že by si jí měl zrovna on hrát s vlasy. Radši bude další půlrok takhle nemožně blond než plešatá.

„Nezapomenu,“ natáhl se po ní, a ona mu jen tak tak vyklouzla.

„S mými vlasy hrát nebudete!“

„Ale budu!“ pokusil se ji chytit, ale v ruce mu zůstala jen přikrývka.

„Ani omylem!“ křikla na něj zpoza postele a alespoň rukama se pokoušela zakrýt svou nahotu.

„Nedělejte scény! Hůř už stejně vypadat nemůžete!“ hbitě se natáhl přes postele, chytil ji za jedno zápěstí a přitáhl k sobě. Ztratila rovnováhu a padla břichem na postel. Opřel se jí o záda, aby se nemohla zvednout, a než se vzpamatovala, seděl jí obkročmo na zadku. Ohnala se po něm a bolestivě ho škrábla do stehna. Jen tak tak že nehty minula jeho penis. Chytil ji za zápěstí a zkroutil jí ruku za záda, aby vzal hůlku do zubů, druhou rukou chytil její druhé zápěstí a obě je pevně sevřel v jedné dlani.

„Nemelte sebou, nebo vážně skončíte plešatá,“ varoval ji.

„Pusťte mě,“ zazmítala se, ale brzy toho nechala. Klouby zkroucených rukou ji bolely a on byl moc těžký na to, aby ho dokázala shodit.

„A vy mi vyškrábete oči? To určitě,“ odfrkl si. Škrábanec na stehně ho pěkně pálil a dokonce slabě krvácel. Taky si mohla radši nechat udělat manikůru.

„Prosím,“ škemrala. Ruce už ji vážně pekelně bolely. „Budu spolupracovat, ale pusťte mě. Bolí to.“

„Fajn. Sednout na postel zády ke mně a nehýbat se,“ dal jí pokyny a pak jí pustil zápěstí a slezl z ní, aby se mohla zvednout.

Vrhla po něm vyčítavý pohled a promnula si zápěstí. Pak si sedla doprostřed postele, kolena si přitáhla k bradě a objala si nohy rukama, aby se tak schovala před jeho pohledem. Jako by po té době měla ještě něco, co ještě neviděl.

Dal se do práce. Ať už jí Weasleyová na tu hlavu použila cokoli, bylo to sakra odolné. Zkoušel jedno reverzní zaklínadlo za druhým, až na samou hranici černé magie, než její vlasy konečně začaly reagovat.

Trvalo to snad hodinu a ona se začala lehce třást zimou, když se mu konečně mezi prsty vlnily její dlouhé nepoddajné kadeře, které navíc měly i více méně původní barvu. Měl za to, že jsou o něco málo světlejší, než bývaly, ale pořád lepší, než ta odporná peroxidová bílá. Spokojeně odložil hůlku na noční stolek.

„Tohle je o poznání lepší,“ pochválil se.

„Vypadám jak pometlo?“ neodpustila si kousavý tón.

„Pometlo se tak nekroutí, tak ho laskavě neurážejte,“ vrátil jí to, než jí odhrnul vlasy na stranu a zezadu ji políbil na odhalený krk.

„Co to děláte?“ ohradila se. Pořád na něj byla naštvaná za jeho hrubost.

„Vybírám si svou odměnu za to, že zase vypadáte jako člověk,“ vysvětlil jí. „A upřímně, bylo by skutečně osvěžující se pro jednou probudit vedle vás a nemít kocovinu.“

„Vy jste na to doteď nepřišel?!“ prudce se na něj otočila a její hlava se střetla se jeho čelistí, až to zapraštělo. „Ježiš, promiňte,“ vyjekla, když si uvědomila, co provedla.

„Na co jsem měl přijít?“ promnul si naraženou bradu.

„No… že za tu kocovinu může Zábrany bortící lektvar přimíchaný do punče,“ vysvětlila mu opatrně.

Popadl ji za ruku a přitáhl ji k sobě. „Podstrčila jste mi lektvar, abyste mě dostala do postele?!“ zavrčel na ni.

„To se trochu přeceňujete,“ nedala se zastrašit.

„Tak mi to vysvětlete!“ vyzval ji příkře.

„Molly se zjevně rozhodla stát se dohazovačkou. Přidávala to do punče, a pak postrkovala Remuse k Tonksové, Charlieho k Alici, Freda k Angelině a George ke Katie, nebo naopak. I když mám takový dojem, že vám určila sestřenku Muriel.“

„A vy do toho pasujete jak?“

„Já byla zjevně určená pro Rona, ale ten je už tři roky šťastně zadaný. Jen nějak nesebral odvahu doma říct, že chodí s nejmladší Zabiniovou.“

„A Zabiniová se, předpokládám, doma taky nepochlubila,“ neodpustil si. „A to je všechno?“ vrátil se k tématu.

„Já na to všechno přišla čistě náhodou asi při třetí nebo čtvrté večeři. Polila jsem si halenku punčem, a když jsem to doma čistila, tak to zreagovalo s čistícím lektvarem. Tak jsem si příště nenápadně odnesla vzorek, a když jsem zjistila, že je to naprosto neškodné, rozhodla jsem se jen dívat kolem a čekat, jak to dopadne. “

„Naprosto neškodné?! Věděla jste, že nás Molly všechny tráví omamným lektvarem a nic jste neudělala?!“ sykl vztekle.

„Sám moc dobře víte, že Zábrany bortící lektvar neškodný je. Prostě vám trochu omezí sebeovládání. Do ničeho vás nenutí. To není, jako kdyby do toho punče lila lektvar věčné lásky, po kterém se bezhlavě zamilujete do prvního, na koho se podíváte,“ neodpustila si.

„Myslete si o tom, co chcete, hned příště jí to zatrhnu,“ zabrumlal. Moc dobře věděl, že tenhle lektvar je skutečně neškodný. Jen ho štvalo, že měl někdo tu drzost s ním takhle manipulovat.  „A s vámi v posteli jsem skončil jak?“

„No, nevypadalo to, že tetička Muriel je váš typ, tak jsem si příště vzala sukni a halenku s výstřihem, udělala na vás psí oči a bylo to. Ať už je váš typ jakýkoli, zjevně k němu mám blíž než ona.“

„Takže jste neomaleně využila skutečnosti, že jsem pod vlivem lektvaru a jednoduše mě svedla, a to hned několikrát.“

„Zas tak odvážná jsem teda nebyla. Prostě jsem vám jen dala vhodný podnět a pak se nevzpouzela, když jsem mě táhl k sobě,“ nevině se na něj usmála.

„Potvoro,“ sykl.

Pokrčila rameny. „Ještě řekněte, že vám to vadilo. Jestli jo, Muriel je pořád volná.“

„Nestrašte,“ otřásl se při té představě. „To bych snad raději vstoupil do kláštera.“

„Takže co teď? Proklejete Molly a přestanete na ty večeře chodit?“ zeptala se.

„Ne. Zabavím jí ten lektvar, pak jí informuju o to, že už jsou všichni zadaní a vás pozvu na,“ ohlédl se a pohledem vyhledal hodiny, „oběd, když už nevypadáte jak strašidlo.“

„To má být pozvání na rande?“

„Dávám přednost slovu schůzka.“

„Fajn, ale dnes to asi nepůjde. Pochybuju, že někde seženeme stůl.“

„Proč ne? Je sobota. Většina lidí bude jíst doma.“

„Je čtrnáctého února,“ připomněla mu jemně.

„A?“ pokrčila rameny.

„Svatý Valentýn,“ vysvětlila mu. „S vámi si romantiky asi moc neužiju,“ povzdechla si teatrálně.

„Jestli na tom trváte, tak vám mohu cestou koupit růži a pytlík bonbonů,“ slíbil jí smířlivě.

 

-Konec první části.-