Pomoc od (ne)přítele III – Možná myslím

Betaread:Jituš a Denice

Vyčerpaně klesla na kolena. Hůlka jí najednou přišla těžká, jako by byla snad z olova. Všechny svaly ji bolí. Má pocit, že nespala snad roky.

Vyhráli. Merline, oni vyhráli. Tak proč sakra neměla radost?!  Stačil jí jediný pohled na zem kolem, aby věděla, že radovat se ještě dlouho nebude. Klečela na krví zbarveném sněhu kousek od mrtvoly jakéhosi Smrtijeda, kterého čísi kletba skoro roztrhla ve dví. A kam se podívala, viděla jen krvavé skvrny, těla a naříkající raněné. Bylo tohle vůbec ještě vítězství?

Namáhavě se zvedla a vyklopýtala kupředu. Musí ho najít, zjistit jestli to přežil.

„Severusi?“ zakřičela ze všech sil, ale spíš než křik z ní vyšel jen sípavý chrapot. Ušla sotva pár kroků, když o něco zakopla. Tvrdě sebou plácla do sněhu. Automaticky se podívala pod nohy a vzápětí začala dávit. Ruka. Zakopla o utrženou lidskou ruku. Její tělo se proti tomu pohledu vzbouřilo a ona začala dávit. Chtěla pryč. Opravdu zoufale si přála být kdekoli jinde, jen ne tady. S povzdechem se vyškrábala zpět na nohy. Popošla k nejbližšímu bezvládnému tělu. Otočila ho. Smrtijed. Stejně vklouzla prsty pod okraj masky a dotkla se krku. Nic. Mávnutím hůlky vyčarovala na hábitu bílý kříž a šla dál. Další tělo, další mrtvý. Tentokrát někdo od nich. Třetí tělo. Smrtijed. Slabý pulz.

„Léčitel!“ zakřičela. Provedla základní stabilizační kouzla a označila ho pulzujícím červeným křížem vznášejícím se asi metr nad tělem. Ohlédla se. Lékouzelníci pomalu postupovali od okraje bitevního pole. Kontrolovali tělo po tělu. Několik z nich v popředí se věnovalo těm, kteří na tom byli tak dobře, že dokázali volat o pomoc. Každou chvíli mizela mezi stromy dvojice nesoucí nosítka. Museli zraněné odnést několik set metrů k zajištěnému přemisťovacímu koridoru a odtud se s nimi přemístit k Mungovi.

Pokračovala dál. Našla ještě dvě těla a Katie Bellovou. Měla štěstí. Otevřená zlomenina stehenní kosti sice vypadala ošklivě, ale včas si nohu zaškrtila, takže v ohrožení života nebyla.

„Léčitel!“ zakřičela, zatím co kontrolovala, zda do nohy nějaká krev jde. Jedna věc bylo zastavit krvácení, druhá, nechat nohu úplně bez přísunu krve, a tím i bez kyslíku.  „Léčitel!“ zařvala znovu, když si jich někdo nevšímal.

„Hned,“ křikl zpět muž středního věku, který právě spolu s dvěma dalšími nakládal jakousi ženu na nosítka. Označila poloomdlelou Katie červeným křížem a, když se ujistila, že muž jde k ní, šla dál. Mířila ke středu bojiště.

„Neviděl jsi Severuse?“ zeptala se Remuse, který se zvláštním výrazem ve tváři stál nad zmasakrovaným tělem Fenrira Šedohřbeta. Nevěděla, jestli ho zabil on, nebo někdo jiný, ale Remus rozhodně nevypadal, že by mu fakt, že byl pomstěn, nějak zvedl náladu. Vlastně vypadal hůř než leckterá kolem ležící mrtvola.

„Někde tam,“ mávl rukou někam stranou. Šla dál. Uklouzla a prakticky po zadku sjela do nějaké rokle. Grangerová a Potter to přežili, mohla konstatovat o pár vteřin později, když dotyčným málem přistála na zádech. Naštěstí je těsně minula. Oba vypadali, že jsou rádi, že stojí.

„Snape?“ zeptala se.

Harry se na ni podíval nepřítomným pohledem. Hermiona nevypadala, že by její otázku vůbec postřehla. Nechala je a pokračovala dál. Po pár krocích, když se vyhýbala louži krve a vnitřností, málem šlápla na jeho hůlku. Zvedla ji ze země a rozhlédla se kolem. Bez hůlky se nemohl dostat daleko.

„Severusi!“ vykřikla, když si všimla těla napůl pohřbeného pod jiným. Odtáhnout zavalitého Smrtijeda bylo málem nad její síly, ale nakonec se jí to podařilo.

„Merline,“ vyjekla, když odhalila jeho tělo. Přes potrhaný ohořelý hábit mohla místy vidět jeho páteř. „Seve,“ hlesla zděšeně a klesla vedle něj na kolena do sněhu. Pár vteřin na něj jen šokovaně koukala, než sebrala odvahu a třesoucí se ruku natáhla k jeho krku. Znovu zaváhala. Nakonec se zhluboka nadechla a rozhodně vsunula dva prsty pod jeho těsný límec.

„Remusi!“ zařvala z plných plic, když pod prsty ucítila slabounké tepání. Žil. Zatím. „Remusi!“ zakřičela znovu. Doufala, že ji vlk nad srázem uslyší. Musela mu rychle sehnat pomoc.

„Jdu,“ ozvalo se nad ní a hned potom: „do prčic!“ jak to i jemu uklouzlo a on po zadku sjel skoro až k ní. „A doprdele,“ ujelo mu, když mu pohled padl na Severusovo tělo.

„Žije. Musíme ho dostat do nemocnice.“

„Na ústředí,“ zavrtěl hlavou. „U Munga neví co dřív a Poppy tam má jen pár lehčích zranění.“ Než by se mu u Munga měl kdo věnovat, byl by dávno mrtvý. I s kouzly chvíli trvalo přišít zpět utrženou končetinu nebo vrátit obsah dutiny břišní tam, kam patřil.

„Dobře.“

„Fajn. Já ….. Ta páteř se mi nelíbí. Zafixuju ho v téhle poloze, ty vykouzli nosítka. Pak ho naložíme a odneseme,“ málem se otřásl, při představě té štreky, co je čekala. Jen doufal, že to Severus vydrží a že ho Poppy bude schopná dát dohromady.

 

 

*   *   *

 

„Nemohla by sis chvíli dřepnout?!“ utrhl se na ni Sirius. Už to byly skoro tři hodiny, co ji i Remuse vykázala Poppy z ošetřovny, aniž jim dala nějakou naději, že to není tak zlé, jak to vypadá.

Překvapeně se po něm ohlédla. Co mu u Merlina vadilo na tom, že chodí sem tam před knihovnou? Jako kdyby dupala a jemu přeskakoval gramofon, tak by to snad i chápala, ale kterej sobec by si pouštěl gramofon, když nahoře možná právě umírá člen Řádu.

„Omlouvám se. Nemůžu si pomoct, jsem prostě děsně nervózní.“

„Nevím z čeho,“ odfrkl si podrážděně. Byl pěkně naštvaný. Ne. Nebyl naštvaný, byl přímo nasraný. Ta malá podlá krysa Peter Pettigrew jim zase utekla. Vyhráli, Voldemort byl podle všeho mrtvý a většina jeho přisluhovačů jakbysmet, ale on byl pořád hledaný mnohonásobný vrah, protože ten malý prevít měl přímo neuvěřitelný talent na to přežívat a zdrhat. Takže válka skončila, ale jeho domácí vězení pokračovalo dál a konec byl v nedohlednu.

„Třeba z toho, že jsme sem Severuse přinesli málem na dva kusy?“ nadhodila. Poslední dobou začínala chápat, proč Severus Siriuse tak nesnáší. Jen při představě, jak odporně oprsklý puberťák to musel být, se jí otevírala pomyslná kudla v kapse.

„Dyť je to jen Snape, ne? Když zhebne, se nikdo nezblázní,“ skoro jeho jméno vyplivl. „Stejně už ho na nic nepotřebujem.“  Nechápal, že kvůli tomu slizounovi tolik nadělá.

„Siriusi?!“ zhrozil se Remus.

Tonks se zarazila se uprostřed kroku.

„Co jsi říkal?!“ otočila se na něj a měřila si ho pohledem.

„Že nechápu, že kolem něj tak naděláš,“ raději své prohlášení trochu zmírnil.

„To seš vážně takový bezpáteřní chudák, že si ani nedokážeš stát za tím, co řekneš?“ zeptala se nevěřícně.

„Fajn. Říkal jsem, že když zhebne, nikomu chybět nebude,“ štěkl po ní. „Si myslíš, že z něj padnu na prdel jen proto, že nám nakonec pomohl?“

„Ne,“ odvětila mrazivě. Popadla svícen a vší silou ho po něm mrskla. Jen tak tak uhnul, aby ho nepraštil rovnou do hlavy.

„Co blázníš?!“

„Myslím,“ vzala vedle ležící knihu a zas ji po něm hodila. Tentokrát se trefila. „Že nám byl stokrát užitečnější než ty!“ štěkla. „Myslím, že chci zpátky chlapa, co miluju. Myslím,“ hodila po něm celý tác s několika hrnky a čajovou konvicí, „že by moje dítě mohlo poznat svého otce.“

„Neblbni.“

„A taky si myslím, že to tam měl namísto fajn chlapa radši schytat jeden neskutečnej idiot!“ zařvala na něj vztekle. Mít po ruce hůlku, tam po něm snad mrskla rovnou jednu avadu. Třeba by se jí trošku ulevilo. Nechápala, proč toho dětinského kreténa pořád mezi sebou trpěli. I ten notorický zloděj Fletcher, budiž mu země lehká, byl desetkrát užitečnější než on. Záležet to na ní, zavřela by ho znova do Azkabanu a zahodila klíč.

„Není nic…“

„Mlč!“ okřikl ho Remus. „Pro jednou se chovej dospěle a nemluv, když nemáš co říct! Měl by ses sakra rychle vzpamatovat. Chováš se jako umanutý spratek! Koukej se dát do kupy, dokud tu zbývá pár lidí, co tě ještě považují za přítele!“ pokračoval tvrdě. „Pojď, půjdeme za ním,“ obrátil se na Tonks. Objal ji kolem ramen, a aniž svému kdysi nejlepšímu příteli věnoval jediný pohled, vyšel s ní z knihovny na chodbu.

„Je to pravda? Jsi těhotná?“ nedokázal se nezeptat. Byl trochu v šoku z toho, co zase to přerostlý dítě vypustilo z pusy, tak se chtěl ujistit, že skutečně slyšel, co si myslí, že slyšel.

„Jo,“ přiznala.

„A Severus….?“ nechal otázku vyznít do ztracena.

„Je bezesporu otec a ne, ještě to neví,“ odpověděla.

„Nechystal jsem se jeho otcovství zpochybnit,“ usmál se.

„Tvoje štěstí,“ pronesla chmurně. Pořád byla pěkně naštvaná. Pak si ovšem uvědomila další příšernou věc. „Vím, že je dost pozdě, ale asi bys nemohl zařídit, aby si to ten pitomec nechal pro sebe alespoň do doby, než budu mít příležitost to Severusovi říct?“

„Pokusím se,“ slíbil Remus.

 

*   *   *

 

Další týden byl dost ponurý. Pohřeb, pohřeb, samý pohřeb. Už jí splývaly jeden do druhého, byly chvíle, kdy si ani nebyla jistá, nad čí rakví právě stojí. Bylo jich tolik. Mooody, Savage, Greengrassová, Leclerk, Bonesová, Lovecraftová, Marshall a čtrnáct dalších bystrozorů, Angelina Jonesová, Oliver Wood, Lenka Láskorádová, Mundungus Fletcher, Arabela Figgová, Pomona Prýtová, Percy, Fred a Arthur Weasleyovi, Aberforth Brumbál a sedm dalších členů Řádu. Tyhle osobně znala a cítila se povinována jim naposledy vyjádřit úctu.  Pokud zrovna nestála z jedné strany jemně podepřená Remusem nad černou rakví, seděla u bíle povlečené postele na ošetřovně Řádu.  Poppyiny optimistické předpovědi se nenaplnily. Plíce se podle všeho už úplně zahojily, páteř byla spravená a i mícha úspěšně regenerovala, ale krvácení do mozku muselo být těžší, než ošetřovatelka myslela. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se v nejbližší době chystal nabýt vědomí.

Jak tak plynul den za dnem a na jeho stolku se objevilo osobní poděkování nového ministra kouzel, Merlinův řád prvního stupně a úplná milost udělená Starostolcem, začínala být skutečně zoufalá.

Její doktorka jí dnes prozradila, že čeká kluka. Tak moc by se s tím chtěla někomu pochlubit. Ale ani Sirius, ani Remus, kterému se nějakým zázrakem podařilo zabránit tomu, aby to první jmenovaný rozkecal, nebyl tím, s kým by o tom chtěla mluvit. Bála se, že Poppy něco přehlédla a Severus se už neprobudí.

Poppy už se ji přestala pokoušet přesvědčit, že postel v některém z pokojů pro hosty by byla pohodlnější, než vedlejší nemocniční lůžko. To Remus takové ohledy neměl a pětkrát denně ji bez cavyků vyhodil z ošetřovny, aby se došla najíst.

Postupem času začínala být na všechny pěkně napružená. Krom Remuse a Poppy se nikdo neobtěžoval sem zajít. Albus nebo Minerva se vždy na poradě zeptali, na jeho stav, ale tím to skončilo. Opravdu nehrozilo, že by se někdo z nich na mizerných pět minut stavil na ošetřovně. Proč taky, špeha už tu nikdo nepotřeboval.

 

 

*   *   *

 

„Co ví vlk a já ne?“ podíval se na ni, když za Remusem zapadly dveře. Zítra to bude týden, co se konečně po osmnácti dnech v bezvědomí probral. Samozřejmě, že si ten nevděčník k tomu vybral zrovna tu chvíli, kdy si po dvou dnech šla dát sprchu. Jeden by řekl, že si za to vysezení důlku v židli u jeho postele zaslouží odměnu v podobě toho, že ten velký okamžik nepropásne, ale ne. Spravedlnost prostě neexistuje. Hned den na to ho Poppy donutila začít cvičit, aby se, jak sama říkala, mozek seznámil se zbrusu novou míchou v třetině páteře. Dnes ho přinutila vstát z postele a chvíli zkoušet chodit po pokoji. Naštěstí, nebo naneštěstí, se k tomu přichomýtl Remus a jeho poznámka: „Radši já, když spadne na mě, nic se nestane,“ když ji odstrkoval a sám se mu nabídl jako opora, Severusovi samozřejmě neušla.

Tak a je to tady, problesklo jí hlavou.

„Asi by sis měl napřed raději lehnout. Ještě pár týdnů musíš být na svou novou míchu opatrný a pád na podlahu by jí asi dobře neudělal,“ doporučila mu.

„Máš něco horšího, než že Tkalcovskou srovnali se zemí?“ připomněl největší jobovku posledních dnů, zatímco si opravdu lehal. Nikdy by to nepřiznal nahlas, ale i po té slabé půlhodince, kterou strávil ve vzpřímené poloze, ho záda pekelně bolela. I když to rozhodně bylo lepší, než kdyby od lopatek níž necítil nic, nemohl říct, že by to bylo Merlinví jak příjemné. Rovná tvrdá matrace postele mu o něco ulevila.

„To nevím,“ pokrčila rameny. Doufala, že po počátečním šoku a možná i záchvatu vzteku to nakonec bude považovat za dobrou zprávu. „Mrzí mě, jak Tkalcovská dopadla,“ dodala. „Nechápu, proč museli dům zničit, když věděli, že tam nejsi.“

„Pomsta,“ poznamenal suše. Když se nemohli pomstít na něm, zničili to, na čem mu podle nich záleželo. Ne, něco, na čem mu skutečně záleželo. Měl mizerné dětství a jeho otec a matka byli vším, jen ne adepty na titul rodič roku, ale byl to jeho domov po více než čtyřicet let. „Co ví?!“ vrátil se k tématu a tónem hlasu jí dal jasně najevo, že jí změny tématu nepomůžou.

„Já … Já….“ zhluboka se nadechla. „Jsemtěhotná,“ vychrlila ze sebe tak rychle, že na okamžik doufal, že se přeslechl. Soudě podle jejího výrazu ale slyšel dobře. Zavřel oči a zhluboka si povzdechl. Proč pro jednou nemohlo jít všechno hladce?!

„Předpokládám, že mi to říkáš proto, že jsem otec?“ a ne proto, abych vlkovi blahopřál, dodal pro sebe v duchu. Jestli je náhodou vlka, tak ho vykastruje hned, jak udrží v ruce nůž.

Přikývla. „Bude to kluk,“ dodala v naději, že mu to trochu zvedne náladu. Muži obvykle chtějí syny, i když většinu z nich přejde zklamání z případné dcery během několika málo hodin.

„Proč to ví vlk?“

„Sirius měl nějaké blbé kecy, že prý kolem tebe moc nadělám,“ povzdechla si. „A ve mně bouchly saze. Házela jsem po něm, co mi přišlo pod ruku, a mezi spoustou sprostých věcí jsem na něj zařvala i něco v tom smyslu, že by bylo fajn, kdyby moje dítě nebylo sirotkem dřív, než se vůbec narodí. Remus byl v doslechu,“ vysvětila. Nevěděla, co si má myslet. Byla připravená prakticky na cokoli. Na vztek, odmítnutí, nadávky, ale ne na to, že na její oznámení vlastně vůbec nezareaguje.

„Aha,“ poznamenal inteligentně. Vlastně si Siriusovy řeči dovedl celkem živě představit, a silně pochyboval o tom, že Tonksovou k nepříčetnosti rozčílilo něco tak neškodného, jako to, co mu tlumočila. „Takže, vzhledem k tomu, že jsi měla víc času na přemýšlení než já, co bude dál?“

„Nechám si ho,“ ohradila se dotčeně. Dítě opravdu neplánovala, to ne, ale nedokázala si představit, že by šla na potrat jen proto, že si prostě nedokázali dát pozor. To bude radši svobodná matka.

„O tom nepochybuju,“ ujistil ji unaveně. Skutečně byl zralý tak akorát na dlouhý a pokud možno nerušený spánek a ne na maximálně obezřetnou diskuzi o jeho, nebo spíš jejich budoucnosti.

„No, myslela jsem, že by asi bylo dobré pro začátek zjistit, jestli se k nám hodláš znát?“ zeptala se opatrně.

„Svatbu jsem sice v plánech na příštích pět let neměl, ale myslím, že bych je mohl přehodnotit,“ zamrmlal.

„To po tobě nikdo nechce,“ ohradila se bojovně. U Merlina, už přeci dávno nebyl středověk, aby se musela vdávat jen proto, že si nedali pozor.

„Nikdo nebude na moje dítě pokřikovat, že je bastard, a už vůbec ne oprávněně,“ zavrčel. „Jestli mě chceš uvádět jako otce, budeš tak činit jako paní Snapeová. Tečka!“

„Nemusíš se k nám hlásit, nikdo tě k tomu nenutí!“

„A co když se chci hlásit a chci to tak udělat se vším všudy?“ nadhodil. Konec konců, musel by se sakra snažit, aby byl horším otcem, než byl ten jeho. Přinejmenším na své dítě nikdy nebude opilý jak zákon káže křičet, že je největší chybou jeho života. A jeho výchovné metody nebudou nikdy zahrnovat použití pásku několikrát do týdne, i kdyby si měl z preventivních důvodů koupit kšandy.

„To má být žádost o ruku?“ zeptala se opatrně.

„Jestli jsi čekala pugét růži a romantickou hudbu, našla sis špatného chlapa,“ upozornil ji. „A ano, to byla žádost o ruku. Prsten dodám………….. au! Opatrně,“ ohradil se, když se mu Tonks hodila kolem krku.

„Promiň, promiň, promiň, to jsem celá já,“ omlouvala se překotně, slzy v očích.

„Já to přežiju,“ ujistil ji, ačkoli si momentálně připadal na smrt unavený.  „Mám ještě jeden dům na letaxové síti kus za Londýnem,“ pokračoval a natáhl se, aby jí podal krabici papírových kapesníčků. „S dítětem jsem při jeho koupi nepočítal, ale snad půjde upravit,“ poznamenal nečekaně. „Přestěhujeme se tam hned, jak mě Pomfreyová pustí z tohohle panoptika,“ zavrčel. Ošetřovny nesnášel všechny stejně, bez ohledu na to, kde se nacházely. „O zbytku se pohádáme někdy příště,“ posunul se na posteli kousek ke kraji a výmluvně nadzvedl deku na její straně.

Vklouzla k němu a opřela si hlavu o jeho rameno. „Nepohádáme se,“ zamumlala a sklonila se, aby ho mohla políbit vlhkým uslzeným polibkem. Chtěl je oba,  to bylo to jediné, na čem jí momentálně záleželo. A když bude chtít černě vymalovaný dětský pokoj, určitě mu to dokáže rozmluvit bez hádek. Konec konců, disponuje ženskými zbraněmi a má ještě sedm měsíců na to, aby ho zpracovala do podoby natěšeného budoucího otce. Staly se už větší zázraky, ušklíbla se v duchu a přitulila se k němu.

-Konec-