Kapitola třicátá

 

Sluneční paprsky se vyhouply po hradební zdi. Proklouzly oknem a neslyšně se plížily po podlaze, dokud nevyšplhaly na postel a nepošimraly novou hradní paní po tváři. Neklidně se zavrtěla a těsněji se přimkla k příjemně hřejícímu tělu za svými zády. Zcela automaticky ji objal kolem pasu a hlavu zabořil do jejích hebkých vlasů. Přesně takhle se o půl hodiny později probudila.

Ačkoli to nebylo zdaleka poprvé, stále jí přišlo zvláštní probouzet se s ním v jedné posteli, nebo spíš probouzet se v jeho náručí. Na druhou stranu si rozhodně nehodlala stěžovat. Lhala by sama sobě, kdyby se pokusila tvrdit, že jí to není příjemné.

Trochu ji hryzalo svědomí. Ona sama si svou svatební noc rozhodně užila, ale i přes jeho ujišťování měla dojem, že si toho od ní sliboval mnohem víc. Nejenže se s ním odmítla milovat, ale ani se jí nepovedlo naň počkat a ještě ke všemu ho donutila ji uložit. Na svou omluvu mohla říct jen to, že to nebylo záměrné. Byla si jistá, že tu miniaturní krajkovou košilku rozhodně ocenil.

Objímal ji levou rukou, na níž se leskl snubní prsten. Další zvláštní věc. Nikdy by nevěřila, že na prstě toho bradavického sklepního netopýra uvidí snubní prsten a už vůbec by nevěřila tomu, že to bude ona, kdo mu ho navlékne. Teď už to nebyl profesor Snape, ale její manžel, její „opora“ v dobrém i zlém, její ironický netopýr a muž, kterého milovala.

Jemně přejela prstem po prstenu. Musela se usmát. Až příliš živě si dovedla představit výrazy, které by se objevily na tvářích jejích spolužáků, kdyby zjistili, koho si jejich „milovaný“ profesor vzal.

„Lituješ toho?“

Polekaně sebou trhla, když na ni znenadání promluvil. Neměla tušení, kdy se probudil. S hraným káravým výrazem ve tváři se k němu obrátila.

„Já ne, ale ty nejspíš ano, když se pokoušíš přivodit mi infarkt,“ naoko mu vynadala.

„Až se tě budu chtít zbavit, naliju ti do čaje jed. Ten je spolehlivý,“ pokračoval v její hře.

„Ode dneška čaj nepiju,“ prohlásila rezolutně, ačkoli v očích jí hrály veselé jiskřičky.

„Opravdu?“ zeptal se ironicky, ale nedal jí možnost odpovědět. Přitáhl si ji blíž a políbil. V duchu se modlila, aby nezašel dál a zároveň doufala, že to udělá. Představa, že to bude ona, kdo bude muset nakonec udělat první krok, ji děsila pomalu víc, než samotný sex. Tedy, ne že by měla nějakou konkrétní představu, jak by ten první krok měl vypadat. Její zkušenosti z této oblasti byly prakticky i de facto nulové a na to minimum zkušeností, co měla, chtěla hodně rychle zapomenout.

Smluvenou hranici nepřekročil ani o milimetr. Nevěděla, jestli je ráda nebo ne. Jeho to rozhodně ctilo.

 

*

 

Odpoledne se jí podařila neuvěřitelná věc. Přemluvila Severuse k procházce kolem jezera. Nakonec došli až na pobřeží a po něm k zřícenině středověkého kláštera, která byla vidět z hradeb. Kdysi tu stával honosný klášter, ale dnes tu zbylo jen pár obvodových zdí. Nejzachovaleji vypadal kostel. Střecha i strop se propadly před více než stoletím, vše dřevěné dávno zetlelo a kdysi kamennou podlahu pokrýval hustý zelený koberec. Ale obvodové zdi byly téměř netknuté. Kamenný oltář vyčnívající z trávy byl obrostlý mechem a popínavými rudými růžemi, které obrůstaly i značnou část zadní zdi.

Severus sice nadšení z romantiky tohoto místa sdílel o poznání chladněji než Mia, ale slíbil, že jí po návratu v knihovně najde sbírku legend vztahujících se k tomuto místu, a dokonce si nechal do klopy vsadit jeden z růžových květů. Na oplátku se mu povedlo vplést jí jeden do vlasů.

Na cestu zpět se ani jeden necítil, tak se přemístili. Dobby i Dafin je už netrpělivě očekávali s večeří, po které jí skutečně slíbenou knihu vyhledal.

„Četl jsi to?“ zeptala se znenadání.

„Ne. Měl jsem?“

„Tohle je docela zajímavé,“ řekla a podávala mu otevřenou knihu.

„Přečti mi to,“ požádal ji.

„Je to doslov k jedné z legend. Jde v ní o to, že se v klášteře konal čarodějnický proces, po kterém na pobřeží hned vedle kláštera upálili tři ženy. Jedna z nich údajně z hranice klášter i zúčastněné mnichy proklela. Během následujících sedmi let pak všichni mniši buď zemřeli, nebo klášter opustili. Od té doby je prázdný. A teď ten doslov. 

Podle kronik hrabství Caithness zde k čarodějnickým procesům v letech 1578 až 1664 skutečně docházelo. Za oběť jim padly většinou prosté vesnické ženy, porodní báby, kořenářky a často i ženy slabomyslné. Proces, ke kterému došlo ve zmiňovaném klášteře, byl ovšem už za svého trvání považován za proces politický. Jedna z upálených Anna Princeová,“ tady Severus znatelně zpozorněl, „nemanželská dcera místního hradního pána Alana Prince a kuchařky Hany Talbotové, byla zatčena a odsouzena jen na základě vynucených udání dvou dalších popravených, Jeany T. a Mary M. V dochovaných dokumentech z dané doby není jediná zmínka o tom, že by Anna byla vyslýchána. Po její smrti byl Alan Prince obviněn ze spolku s ďáblem a uvězněn. Z vězení však za záhadných okolností zmizel. Podle nepotvrzených zpráv dožil na panství svého bratra nedaleko Londýna.

Jeho majetek byl zkonfiskován a propadl inkvizičnímu soudci Silvanu Snapeovi, který poslal jeho dceru na hranici. Podle zaznamenaných svědectví to byla právě Anna, která klášter i svého soudce proklela. Shodou okolností právě v den, kdy klášter opustil poslední mnich, byl Silvanus Snape nešťastnou náhodou zabit na lovu. Sám opilý se popral s dalším z lovců, taktéž opilým, který ho při rvačce od sebe odstrčil přímo do ohniště, na němž si opékali ulovenou zvěř. Silvanus zemřel na následky těžkých popálenin ještě téže noci. Na den přesně sedm let od smrti Anny Princeové. Panství Alana Prince po něm zdědil jeho syn, který další čarodějnické procesy na panství přísně zakázal.“A/N Odmlčela se. Zvědavě se na něj podívala. Čekala, zda se k tomu nějak vyjádří.

Mlčel. Nikdy dřív nepovažoval za nutné číst sbírku středověkých pověstí. To, co se právě dozvěděl, pro něj byly absolutní novinky. Ticho nakonec prolomila Mia.

„Myslíš, že je to pravda?“

„To skutečně nevím, ale nevidím důvod, proč by to pravda být nemohla. Můj otec by něčeho takového byl bezesporu schopen a po někom tu svou příšernou povahu zdědit musel. Stejně by to byla ironie, kdyby se hrad po třech staletích vrátil, i když nepřímo, rodině Princeových.“

„Život je rád ironický, nevšiml sis? Stačí se podívat na nás dva.“

„Tak to mi vysvětli,“ vyzval ji.

„Obávaný profesor lektvarů a Smrtijed se ožení s mudlovskou studentkou, která mu šest let lezla krkem a kterou s oblibou nazýval posměšně Slečna-všechno-vím. A já se zamiluju do jediného bradavického profesora, jehož kousavé poznámky mě pravidelně doháněly k slzám. Jestli tohle není ironie…“ pokrčila rameny. Ačkoli se snažila, aby to vyznělo lhostejně, nepovedlo se jí z hlasu dostat všechny stopy bolesti. Šest let soustavného ponižování se zapomínalo těžko, ačkoli se skutečně snažila a on jí nikdy nedal nejmenší důvod mu to omlátit o hlavu. Nemohl ten bolestný podtón nepostřehnout. Vstala a zamířila ke knihovně, aby vrátila knihu do police. Nedovolil jí to. Když procházela kolem jeho křesla, vzal ji za ruku a stáhl si ji do klína. Kniha skončila na podlaze.

„Nechtěl jsem ti ublížit,“ řekl tiše.

„Chtěl. Tehdy ano. Nevím, co ses pokoušel si dokazovat, a ani to snad vědět nechci, ale dělal jsi to záměrně. Úmyslně jsi nás každou hodinu shazoval,“ řekla, zatímco se o něj v rámci možností pohodlně opřela.

„Nepopírám úmysl. Jak se chcete vypořádat se světem tam venku, když se nedokážete vypořádat s jedním protivným profesorem lektvarů. Současný svět není světem pro sotva dospělé děti s růžovými brýlemi na očích. Sama ses o tom přesvědčila. Tvrději a nelítostněji než kdokoli z nich. Když se nedokážete zvednout poté, co vás srazím na kolena já, jak se chcete vyškrábat na nohy, když vás srazí do kolen svět tam venku?“ odpověděl klidně. Ruku jí omotal kolem pasu a přitáhl si ji k sobě blíž. 

„Nečekal jsi doufám, že to někdo z nás ocení?“ zeptala se.

„Ne. To skutečně neočekával. Myslím, že naivita je jedna z mála negativních vlastností, které postrádám,“ odpověděl zcela vážně. „A teď, je něco, co může zlý pan profesor udělat, aby mu Slečna-všechno-vím odpustila?“

„Pro začátek může zmlknout a políbit mě.“

A/N Velká Británie byla jednou z mála evropských zemí, které se masové hony na čarodějnice vyhnuly. Posledními popravenými za čarodějnictví byly jistá Maria Hick a její dcera Elisabeth, které byly oběšeny v roce 1716. Nicméně od roku 1734 platil v Anglii tzv. Witchcraft Act, zákon umožňující stíhání čarodějnictví. Na jeho základě byla ještě v roce 1944 zatčena a uvězněna jistá Helen Duncan. Údajně se jednalo o jasnovidku, u níž panovala obava, že by mohla prozradit chystané vylodění v Normandii. Strávila devět měsíců ve vězení. Zákon byl zrušen až v roce 1951. Výše popsané skutečnosti odpovídají spíše kontinentálním honům na čarodějnice, odehrávajícím se zejména v Německu a Švýcarsku, ale také v Čechách, jako například ve Velkých Losinách a Šumperku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou e-mailovou adresu.
Chcete-li pokračovat, musíte souhlasit s podmínkami