Blog

Kapitola dvacátá osmá

„No tak, Hermiono, nevrť se pořád, nebo ti to nezavážu,“ napomenula ji Molly, zatímco marně zápasila s tkanicemi korzetu. Vzhledem ke skromnosti obřadu nakonec vybraly růžové korzetové šaty bez ramínek s hladkou sukní, která byla vzadu prodloužená a tvořila jakousi vlečku.

„Tak hotovo. Ještě jednou to zkontrolujem. Máš něco nového, něco starého, něco modrého a něco půjčeného?“ zeptala se a kriticky si ji prohlížela.

„Nové šaty, staré náušnice, modrou stuhu přivázanou k podvazkům a od vás půjčený náramek,“ vypočetla to Mia.

„Sluší ti to,“ pochválila ji Ginny.

„Výborně, tak jdeme?“

„Mám na vybranou?“ zeptala se Mia v odpověď.

„Nervózní?“ usmála se Molly.

„Strašně,“ odpověděla Mia. Ještě nikdy v životě nebyla tak nervózní. Dokonce ani, když skládala OVCE.

„Moment!“ vykřikla najednou Molly. „Zout botu!“ Zaskočená Mia jí automaticky vyhověla. Molly se sklonila a do boty jí dala svrček a čtyřlístek. „To je pro štěstí, a abyste neměli nouzi,“ vysvětlila. Mia se na ni děkovně usmála. Molly jí otevřela dveře. Mia došla k prahu. Zhluboka se nadechla a pravou nohou ho překročila. Venku už na ni čekal pan Weasley. Nemohli před ním tajit, proč jeho žena poslední týden prakticky bydlela u Severuse. Předevčírem ho Hermiona nesměle požádala, zda by ji neodvedl k oltáři. Nadšeně souhlasil. Molly i Ginny odešly do kaple, aby zaujaly svá místa.

„Vypadáš báječně. Skoro Severusovi závidím,“ vysekl jí Artur poklonu.

„Děkuju,“ odpověděla s úsměvem.

Severus zaslechl kroky. Otočil se ke dveřím. Za okamžik jimi prošla Molly a Ginny. Krátce nato se ozvaly první tóny slavnostní hudby. Pomalu vešla Hermiona doprovázená Arturem. Severus byl okouzlen. Nedokázal se přinutit odtrhnout od ní oči. Odmítla mu šaty ukázat, dokonce mu ani neřekla, jaké si vybrala. Vypadala nádherně. Vlasy vyčesané nahoru v romantických vlnách. Do nich vpletené drobné růžové květy. Po levé straně jí podle tváře spadal pramen vlasů. Zakrýval poslední ze dvou jizev, které byly ještě viditelné a zároveň jí dodával rozpustilý výraz. Korzetové šaty smyslně odhalovaly její ramena a podtrhovaly krásně tvarovanou štíhlou postavu. Jednoduchá splývavá sukně a boty na vysokém podpatku vyzdvihly její dlouhé nohy.

Artur ji pomalu vedl uličkou k oltáři. Vlevo stál Remus a Molly, její svědkové. Uprostřed Severus, který ji hltal očima a vpravo Alex a Kingsley, svědkové Severuse. Trochu stranou stála Ginny s krabičkou s prstýnky. A samozřejmě oddávající. Až na Artura a Ginny, nezbytné minimum, aby se svatba vůbec mohla uskutečnit.

Artur ji dovedl až k oltáři a předal ji Severusovi. Ten jí zlehka políbil ruku.

„Vypadáš kouzelně,“ řekl tiše, než se obrátili k oddávajícímu. Ten si potichu odkašlal.

„Vážení svatebčané, sešli jsme se tu dnes, abychom spojili tuto ženu a tohoto muže ve svazek manželský.“ Pak se otočil k Severusovi. „Ptám se vás, Severusi Sebastiane Tobiasi Snape, berete si zde přítomnou slečnu Hermionu Jane Grangerovou za svou právoplatnou manželku, budete ji milovat a ctít, dokud vás smrt nerozdělí?“

„Ano.“ Jeho hlas zněl naprosto klidně a vyrovnaně. Jako by odpovídal na otázku, jestli si dá kávu.

„Ptám se vás, slečno Hermiono Jane Grangerová, berete si zde přítomného pana Severuse Sebastiana Tobiase Snapea za svého právoplatného manžela, budete ho milovat a ctít, dokud vás smrt nerozdělí?“

„Ano,“ odpověděla tiše. Hlas se jí třásl nervozitou. Severus jí povzbudivě stiskl ruku. Oddávající se chápavě usmál.

„Vyměňte si, prosím, prstýnky,“ vyzval je. Ginny popošla blíž. Severus opatrně vyndal drobný kroužek z bílého zlata. Najednou se mu zdál jako živý. Trochu nemotorně ho nasadil Hermioně na prsteníček. Ta to měla mnohem jednodušší. Severusův prstýnek byl podstatně větší. Otočili se zpět k oddávajícímu. Ten sebral z oltáře bílou stuhu, kterou jim třikrát omotal kolem spojených rukou. Pak vzal věneček z kopretin a položil ho Hermioně na hlavu.

„Tímto vás, z moci mi svěřené, prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“

Severus si Hermionu přitáhl blíž a jemně ji políbil. Stuha i věneček, i když ten měl na mále, zůstaly na svých místech. Ozval se potlesk. Molly a Ginny si pokradmu utíraly slzy do kapesníku a i přítomní pánové vypadali dojatě.

Teď následovala ta méně romantická část. Novomanželé i kvarteto svědků museli podepsat hromadu dokumentů. Každý z manželů dostal jednu kopii oddacího listu. Dvě zůstaly úředníkovi a pak se mohli konečně rozejít.

U Severuse se konala menší svatební hostina. Severus s Hermionou nebyli ušetřeni společného zametání střepů z rozbitého talíře, krájení svatebního dortu, ani přenášení nevěsty přes práh. Také došlo na svatební dary. Od Weasleyových dostali podobné hodiny, jaké viseli v Doupěti. Byla tam jedna ručička pro Hermionu, jedna pro Severuse a čtyři neoznačené, které čekaly na jméno dalších důležitých osob v jejich životě. Když Molly později naznačila, že by se tam hodilo jméno Severuse juniora, Hermiona málem vyprskla víno, které zrovna pila. Severu raději dělal, že tuhle poznámku přeslechl. Molly byla naštěstí dost taktní na to, aby se k tomu nevracela.

Ginny jim dala ochranné přívěsky. Díky Smrtijedům se poslední dobou těšily velké oblibě. Jednalo se o elegantní stříbrné přívěsky různých tvarů na tenkém řetízku. Ginny zvolila neutrální křížek. Nebyla si jistá, že by Severus vydýchal srdíčko, nebo pentagram. Přívěsky mohli nosit dva lidé, ale i větší skupina přátel. Pokud byl jeden z nositelů přívěsku v nebezpečí, ostatní se to okamžitě dozvěděli. Navíc byly opatřeny sledovacím kouzlem pro případ únosu. Hermiona si byla nepříjemně jistá, že ty jejich budou volat na poplach každou chvíli.

Remus se vytasil s podivně vyhlížející soškou. Hermiona byla schopná říct jen to, že byla stará, hodně stará. Severus jí byl ale doslova fascinován.

„Jak jsi se k ní, proboha, dostal. Pokud vím, existují už jen dvě. Jednu si hlídá Ministerstvo a tu druhou má Fenrir Šedohřbet,“ zeptal se Severus překvapeně.

„Jsem vlkodlak, vzpomínáš? A mám takový dojem, že vám dvěma může přijít zatraceně vhod,“ řekl Remus s úsměvem. Ještě Severusovi tak úplně neodpustil svůj vyhazov z Bradavic.

„Nechci působit hloupě, ale co to vlastně je?“ zeptal se Alex.

„To je soška magického ochránce. Pokud je v domě, nedokáže se do něj dostat nikdo, kdo by měl zlé úmysly. A pokud by si chtěl zjednodušit práci například vyhozením domu do povětří, nepovede se mu to. Tohle je jeden z nejmocnějších magických artefaktů, jaké kdy byly vyrobeny,“ vysvětlil mu Severus.

„No páni, Remus vám právě pořídil prvotřídní ochranku,“ vydechla Ginny.

„Jak se ti to u Merlina povedlo Fenrirovi sebrat, aniž tě zabil? Řekl bych, že něco takového si bude hlídat.“

„Fenrir nevěří, že by mohl být „hodný“ vlkodlak. V tomhle je strašně naivní. Vlkodlak je prostě vraždící bestie a člen smečky, nic víc, nic míň. Stačilo se jednou zúčastnit lovu a měl jsem jejich bezmeznou důvěru.“

„Bojím se, že se nám to skutečně bude hodit,“ řekla tiše Hermiona. „Děkujeme.“

Kingsley zvolil spíše obvyklý svatební dar. Čajový servis se určitě bude někdy hodit. Navíc se až donedávna se se Severusem i Hermionou potkával prakticky jen náhodou, tak ho žádný osobnější dar nenapadl.

Alex každému z novomanželů předal malou krabičku, která tvarem dávala tušit, že pochází z nějakého klenotnictví. Severusova obsahovala dámskou brož. Od pohledu velice starou a cennou dámskou brož.

„Myslel jsem, že všechno vyhodil,“ obrátil se překvapeně na Alexe.

„Ne. Všechno ne.“ Severus brož chvíli převaloval v dlani. Měl nepřítomný výraz, jako by se ztrácel ve vzpomínkách. Pak ji vrátil do krabičky a tu razantně zaklapl.

Hermionina krabička byla o něco větší a obsahovala perlový náhrdelník. Místo díků Alexe objala a vtiskla mu pusu na tvář.

Kolem osmé konečně osaměli.

Hermiona Severuse objala. Konečně ho měla jen pro sebe.

„Náročný den?“ zeptal se s úsměvem. Přikývla s hlavou zabořenou v jeho košili. Nikdy by neřekla, jak může být taková svatba vyčerpávající. Zlehka ji políbil do vlasů.

„Zvládneš dneska ještě jedno překvapení?“

„Překvapení?“ zvedla hlavu. Tajemně se usmál. Objal ji pevněji a přemístil se s ní pryč.