Blog

Kapitola 7 – Raraši

 

Laru probudilo tiché táhlé zahoukání. Překvapeně se posadila na posteli a vzápětí zalapala po dechu. V nohách postele byla hromada balíčků. To pro ni byla novinka. Obvykle dostala jeden balíček z domova, aby se neřeklo, a jeden od Hany a teď jich tam ležel skoro tucet, a to nemluvila o velkém balíku vedle postele. Jeho kuželovitý tvar se zaobleným vrcholem dával tušit ptačí klec. Rozhodla se toho nebožáka vysvobodit z metrů balicího papíru (velmi tmavě modrého) a rudých mašlí. Zpod papíru na ni velkýma očima zamžoural ten nejkrásnější exemplář sovy pálené, jaký kdy viděla. Sova děkovně zahoukala a jemně ji klovla do prstu, kterým ji Lara pohladila na břiše. Byla nádherná. Tedy nebyla, ale byl, jak se ukázalo vzápětí, kdy pod jednou z mašlí objevila krátký lísteček.

 

Je dobré, když adresát už podle sovy pozná, kdo mu píše. S.

PS.: Zatím nemá jméno. Je to samec!

 

Lara se znovu podívala na sovu, která ji pozorně sledovala.

„Tak kluk jo? To by se ti asi nelíbilo jméno Růženka, co?“ zkusila to. Vždycky chtěla sovu, co by se tak jmenovala. Ovšem sova její nadšení nesdílela. Na protest křídly zarachotila o mříže klece.

„No jo, typickej chlap,“ povzdechla si Lara.

„Tak Hermes?“ nadhodila. „Ten taky doručoval zprávy. Byl to posel bohů z Olympu.“ Sova souhlasně zahoukala a přestala vyvádět.

Lara obrátila pozornost k dalším balíčkům. V jednom objevila pár rukavic z dračí kůže, aby mohla sovu, teda Herma, nosit na ruce, aniž by jí poškrábal, misku na vodu, ptačí zob a balení sovích pamlsků.

Další balíček byl podle křiklavě zeleného papíru od Hany. Byla v něm knížka od její oblíbené mudlovské spisovatelky. Hana nepocházela z toho, co by Malfoy a jemu podobní označili za čistokrevnou rodinu, ale oba její rodiče byli kouzelníci, takže nákupy v mudlovských obchodech pro ni byly novinkou a poměrně velkým dobrodružstvím. V loňském školním roce byly v rámci studia mudlů v mudlovské vesnici, měli si zajít do cukrárny na něco dobrého a pak nakoupit v menší samoobsluze. Hana z toho byla úplně vedle. Lara pak strávila další dva dny vysvětlováním toho, jak funguje pokladna, čárové kódy, digitální váha a podobné věci. Cenila si toho, že to kvůli ní Hana podstoupila znovu.

Ostatní balíčky, už podle toho jak pečlivě byly zabalené, pocházely od Hermiony. Dala se do rozbalování. V prvním objevila elegantní dámské hodinky s kovovým páskem a modrým ciferníkem. Hermiona jejich barvu sladila s barvou Lařiny koleje. V dalších byl pečlivě zabalený elegantní deník, dlouhé korále, které jí výborně půjdou k těm koktejlkám, co s Miou koupily v Londýně. Byly skutečně dlouhé. Bude si je muset několikrát omotat kolem krku. A v posledním našla novou školní tašku. Hermionino praktické založení se prostě nezapřelo. Na druhou stranu nemohla říct, že by se jí nehodila. Tu svou měla už od prvního ročníku a držela pohromadě jen díky několika šikovným kouzlům.

Vyrušilo ji tiché zahoukaní. Hermes na ni koukal z klece, a když zjistil, že mu věnuje pozornost, několikrát výmluvně klepl zobákem o dvířka klece. Lara si natáhla jednu z rukavic, otevřela dvířka a nastavila mu ruku. Hermes poslušně nastoupil. Laru překvapilo, jak opatrně zatínal pařáty do rukavice. Když se ujistil, že své nové paní skutečně neublíží, pevně se chytil a nechal odnést a vysadit na čelo postele. Blahosklonně přijal nabízený pamlsek a sledoval Laru, jak se probírá svými dárky. Nemohla se zbavit dojmu, že se musel stát nějaký omyl. Tohle všechno přece nemohlo být její. Pak si pod zbytky papíru všimla obálky, kterou předtím přehlédla. Když ji otevřela, vyklouzl jí do dlaně pečetní prsten se sedmicípou hvězdou, kolem které bylo ozdobným písmem napsáno: Nemo me impune lacessit.1 V obálce našla ještě složený pergamen.

 

Laro,

tohle je pečetní prsten se znakem rodiny Snapeů. Heslo kolem hvězdy znamená: Nikdo mě neporazí beztrestně. Moje rodina měla v minulosti sklony, zdvořile řečeno, jít přes mrtvoly za vlastním prospěchem a někteří předkové byli mistři ve vymýšlení krutých pomst za skutečné i domnělé křivdy, takže se k ní tohle motto i hodí. Ale k věci. Byl bych rád, kdybyste ho nosila. Je s ním spojena určitá rodová magie. Mimo jiné ho nejde ztratit. Můžete si ho z prstu sundat jen vy sama a pouze dobrovolně. Pokud byste se dostala do problémů, díky němu to poznám a v neposlední řadě slouží jako klíč ke všemu, co mi říká pane. Pokud opustíte panství, umožní vám se na něj vrátit.

S.

 

Lara si přečetla pergamen ještě jednou. Něco málo o rodinných pečetních prstenech kouzelníků věděla ze školy. To, že jí ho profesor dal, znamenalo, že ji přímá do rodiny. De facto to z jejich vztahu opatrovník a svěřenka dělalo něco víc. V okamžiku, kdy si ho nasadí, se na ni rozšíří rodová magie a ona bude napořád patřit do rodiny. Opatrovnická smlouva šla zrušit, teď by se jí musel veřejně zřeknout, což by pro něj znamenalo pěknou ostudu. Navíc jí to z pohledu práva stavělo do stejného postavení, jaké by mělo profesorovo nemanželské dítě. To pro ni znamenalo značné výhody a pro něj závazky navíc. Lara prsten i s obálkou odložila na stolek. Tohle si potřebovala promyslet s klidnou hlavou. Navíc si s ním o tom chtěla nejdřív promluvit.

Znovu ji vyrušil Hermes, který poplašeně zamával křídly. Lara se rozhlédla, co ho mohlo polekat, a všimla si, že ho zpod stolu upřeně pozoruje Křivonožka. Hermes protestně zahoukal, když kocour, na svůj věk neuvěřitelně hbitě, vyskočil na postel. Kocour mu nevěnoval pozornost a stulil se Laře do klína.

 

*

Hermiona se rozespale protáhla a otevřela oči. S překvapením si uvědomila, že Severus leží vedle ní a zamyšleně ji pozoruje.

„Byl jsem skutečně tak protivný?“ zeptal se najednou. Hermiona zmateně zamrkala „Myslím minulé Vánoce a ty všechny předtím. Vážně jsem se choval tak nesnesitelně?“ upřesnil svou otázku. Přeci jen, když čekáte odpověď, je vhodné, aby tázaný pochopil, na co má odpovídat.

„Já jen nedokážu pochopit, co ti na nich vadí,“ pokrčila Hermiona rameny.

„Takže byl,“ přeložil si to. „Lara tu byla necelých třicet šest hodin a stihla si všimnout, že nemám vánoční náladu,“ poslední slova řekl jen se špatně skrývanou ironií.

„Severusi, já netuším, jak jste je slavili u vás v rodině, ani jak je slavila Zmijozelská kolej a dovedu si představit, jak si je představoval Brumbál, ale mohu tě ujistit, že nic z toho co dělám, nemá za cíl donutit tě chodit s kloboukem ala Nevillova babička či ti v nějakém cukroví podstrčit lektvar na obarvení vlasů na brčálově zelenou či na růžovo nebo…“ Co dalšího jeho žena neplánuje, se už nedozvěděl, protože se zvedl na lokti, přitáhl si ji k sobě a umlčel tím nejúčinnějším způsobem.

„Zkusím se chovat trošku nadšeněji,“ slíbil, když se od ní odtáhl.

„Nechceme po tobě, abys předstíral, že se dobře bavíš, jen bychom chtěli, aby ses přestal tvářit, jako by tě vedli na popravu. To cukroví vážně není otrávené a stromeček v sobě opravdu neukrývá nájemného vraha,“ usmála se na něj.

„Vrazi dorazí až dneska,“ poznamenal chmurně. Naposledy ty dva rarachy viděl o letních prázdninách a bohatě mu to stačilo. Při představě, že jsou zase o pět měsíců starší a tím pádem i o něco chytřejší při vymýšlení lumpáren, mu vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Kdyby nevypadali, že Alexovi z oka vypadli, byl by ochotný přísahat, že to jsou malé kopie Weasleyových dvojčat. Další chmurné úvahy přerušila Hermiona, když mu na břicho položila štos vánočních dárků s jeho jménem a sama se vrhla na ty své. Přeci jen ještě nebyla tak stará, aby nemohla být dětsky zvědavá, co že to letos dostala. Severus ji pobaveně pozoroval. Ačkoli ji miloval, po šesti letech vedle ní mu nepřišlo tak těžké si to přiznat, občas ho přepadaly pochyby, jestli byl jejich sňatek dobrý nápad. Přeci jen byl o devatenáct let starší než ona. No, nebyl to zrovna malý věkový rozdíl, ale pro kouzelnický úhel pohledu na věk ani nijak zvlášť markantní, ale byl, no – nezanedbatelný. Uvědomoval si ho zvlášť ve chvílích jako tato. Hermiona byla přímo dětsky nedočkavá strhat ozdobné papíry a mašle a zjistit, co za překvapení se pod nimi skrývá. Severus raději zaměřil pozornost na vlastní hromádku dárků, i když to mu nebránilo sledovat Hermionu, jak jen v košilce do půlky stehen sedí v tureckém sedu na posteli s hromádkou balíčků v klíně a s vlasy trčícími do všech stran.

Vzala to od největšího. Už podle tvaru usuzovala na knihu, velkou knihu. Na okamžik ztratila řeč, když se pod ozdobným papírem objevila luxusní kožená vazba prvního vydání Lexikonu mistrovských lektvarů od Thomase Alatrise Manna. Pokud byl telefonní seznam Londýna seznamem 99,9% lidí žijících v Londýně, tahle příručka byla téměř kompletním přehledem lektvarů od těch nejjednodušších až po ty nejkomplexnější a nejsložitější, jaké byly kdy kým namíchány. Už dlouho ji chodila obdivovat do Krucánků a kaňourů na Příčné, ale nikdy si jí nekoupila. Ačkoli po setkání se Severusovým právním zástupcem, ke kterému ji Severus téměř násilím donutil asi půl roku po svatbě, měla celkem přesnou představu o tom, do jak starobylé a bohaté rodiny se přivdala, stále jí víc jak dva tisíce galeonů za knihu přišlo moc. I když, jak tak knihou listovala, uvědomovala si, že to není zase tak moc. Pergameny, na kterých byla kniha psána, byly magicky ztenčeny, až byly tenčí než ten nejjemnější papír a díky tomu se do necelých dvacet centimetrů tlusté knihy vtěsnalo na osm tisíc stránek textu s popisem přípravy zhruba dvaceti tisíc nejrůznějších lektvarů a léčivých mastí a pár set neocenitelných rad typu: Zamícháte-li tuto směs jinou než vrbovou vařečkou, srovná následný výbuch se zemí vše v okruhu 150 stop. Opatrně knihu odložila na noční stolek, kam se jen tak tak vešla, a přitulila se k Severusovi.

„Děkuju,“ zašeptala, než ho políbila.

„Rádo se stalo,“ usmál se. „Navíc je skoro povinností mistra lektvarů mít alespoň jeden výtisk lexikonu v knihovně.“

„Ještě titul nemám,“ povzdechla si. Jak dny ubíhaly, byla čím dál víc nervózní. Přeci jen minimálně profesor Pendleton nebyl jejím výkonem vůbec nadšen.

„Musí pro tebe hlasovat tři z pěti profesorů a Pendleton je jen jeden a navíc není ani mezi kolegy nijak zvlášť oblíben,“ řekl, jako by jí četl myšlenky.

„Doufám, že máš pravdu.“

„Mám,“ pronesl naprosto suverénně. Hermiona spolkla poznámku na téma jeho ega a vrátila se k ostatním balíčkům. Severuse napadlo, že ty své bude muset stejně rozbalit a tak namátkou po jednom sáhl a dal se do rozbalování. Z pod papíru mu vklouzlo do dlaně elegantní sametové pouzdro, v kterém záhy objevil trojici brků na psaní a lahvičku červeného inkoustu. A malý lísteček.

Snad vám vydrží déle než na jedny eseje. L.

Severuse to překvapilo. Nečekal, že by mu Lara dávala vánoční dárek. Vlastně kromě Hermiony, Alexe a teď i Ginny mu nikdo vánoční dárky nedával, tedy pokud nepočítal podezřele narůstající štos černých svetrů s bílým proužkem na rukávech nad kterým se krčilo nesmělé S. Silně pochyboval o tom, že si někdy některý z nich vezme na sebe, ale nikdy za ně při nejbližší příležitosti nezapomněl Molly poděkovat. Udělal si v duchu poznámku, že musí poděkovat Laře hned, jak ji uvidí a přitáhl si další balíček. Podle tvaru usuzoval na knihu. Překvapivě se trefil.

Pojednání o účincích žíní jednorožce v lektvarech a léčivých směsích od Peregrina Merlina Dagoneta, skvělo se pyšně na kožené vazbě omšelé věkem a častým používáním. Překvapeně zamrkal. Pokud on věděl, dochoval se do současnosti pouze jediný výtisk téhle knihy z 12 století a ten byl pečlivě střežen ve Washingtonské kouzelnické knihovně a byl vystavován jen při velmi významných příležitostech. I Londýnská knihovna vlastnila pouze o tři sta let mladší opis jedné z kapitol.

„Hermiono?“ ozval se opatrně. Netušil, kde k tomu přišla a už vůbec se neodvažoval hádat za jakou cenu. Svazek z Washingtonu byl ohodnocován v osmi místných sumách.

„Neboj, nevykradla jsem knihovnu,“ odhadla směr jeho myšlenek. „Pamatuješ, jak jsem asi před půl rokem přitáhla nějaké knihy z toho mudlovského antikvariátu? Ano? Tak tuhle jsem ti zatloukla,“ pokusila se o provinilý výraz. Neúspěšně. Od pořádné přednášky jí zachránily hodiny, které právě odbily půl desáté.

„Za půl hodiny dorazí demoliční četa,“ zaúpěl Severus a zmizel v koupelně. Knihu ovšem stihl opatrně uložit do nočního stolku. Obavy z nadcházející návštěvy ho přinutily spolknout poznámku na téma, jak se takhle vzácná kniha mohla jen tak válet v nějaké polici u těch diletantů co neumí uvařit ani odvar z heřmánku.

*

Lara vyběhla z pokoje a málem srazila profesora ze schodů. Ten to naštěstí ustál a udržel ve vzpřímené poloze i Laru.

„Pro…Promiňte,“ zakoktala se.

„Nic se nestalo,“ pustil jí a odstoupil.

„Pane profesore?“ oslovila ho, když scházel ze schodů. Otočil se.

„Děkuju. Je nádherný.“ Než se stihl zeptat kdo, vyletěl Hermes pronásledovaný Křivonožkou z Lařina pokoje, prosmýkl se kolem Severuse a usadil se na lustru v hale, odkud sledoval Křivonožku, který se poněkud zasekl na schodech, tedy zasekl ho tam Severus, který ho pohotově chytl za kožich a zvedl ze země.

„Přestaň,“ sykl na kočku tónem, kdy Laře přeběhl mráz po zádech. Znělo to spíš jak vzteklá kočka než jako Snape, ale na Křivonožku to viditelně zabralo. Jakmile se ocitl zpět na zemi, vyděšeně utekl směr Hermiona. Hermes slétl z lustru a usadil se pohodlně na krbu.

„Nevíte, jestli je Hermiona vzhůru?“ zeptala se dřív, než si uvědomila, jak stupidní otázka to je. Vzhledem k tomu, že mají společnou ložnici, to vědět musel. Severus si taktně nechal poznámku o stupiditě téhle otázky pro sebe.

„Ano, je. Buďte tak hodná a vyřiďte jí, že jestli se chce nasnídat dřív, než dorazí ty dvě katastrofy, tak ať si pospíší.“

„Ano, pane,“ odpověděla automaticky a zmizela v chodbě. O sedm vteřin později nesměle klepala na dveře SNAPEOVY ložnice. Bylo to značně usnadněno vědomím, že na něj tam nenarazí.

*

Snídaně probíhala překvapivě klidně, tedy klidná byla až do chvíle, kdy se ozvalo klasické PUF doprovázející přemístění. Co se stalo pak, nedokázala Lara ani s největší snahou popsat. S dvojitým ohlušujícím výkřikem: „DÁRKY“ zmizely dvě rozmáznuté šmouhy pod stromkem. Severus protočil oči v sloup, dolil si kávu a v duchu si vynadal, že si ji nevylepšil pořádným panákem rumu.

„Alexi, Ginny, rád vás zase vidím,“ ozval se, zatímco Hermiona s Ginny se už objímaly a navzájem si skákaly do řeči takovým způsobem, že Severus nechápal, jak v tom chaosu může dojít k úspěšnému přenosu informací.

„Laro, tohle je můj bratr Alexander. Alexi, slečna Lara Greenová,“ představil je.

„Těší mě.“

„Ráda vás poznávám.“

Neuniklo jí, jak si ji pozorně prohlédl. To už ovšem byla Ginny schopná věnovat pozornost i někomu jinému než Hermioně.

„Dobrý den, profesore,“ pozdravila Severuse a ten jen protočil oči. Posledních pět let, respektive od doby, co se s Alexem zasnoubila, se jí snažil přesvědčit, že říkat švagrovi profesore zní skutečně divně, zatím marně. „A ty musíš být určitě Lara, já jsem Ginny a ty dva výtržníci jsou Daniel a Devon.“

„Těší mě, madam.“

„Jakápak madam, tak stará snad ještě nejsem. Říkej mi Ginny.“

„Ráda, Ginny.“

Lara obrátila pozornost na stromek, který se povážlivě zakymácel. Alex vyrazil ke stromku s naivním plánem z pod něj dvojčata dostat. Když procházel kolem Severuse, tak ho profesor zarazil a ukázal mu na křeslo. Stromku, který se kýval jak při zemětřesení nevěnoval nejmenší pozornost.

„Neboj, poučil jsem se. Sedm stabilizačních kouzel, dva klasické mudlovské provazy a kouzlo nerozbitnosti na všechno, co na něm visí. Jo a ještě ten oheň na svíčkách je magický, má tělesnou teplotu a nemůže nic podpálit, ani popálit,“ vypočetl mu Severus nezúčastněně bezpečnostní opatření.

„Snad to bude stačit,“ povzdechl si Alex.

„Omlouvám se, snažila jsem se jim vysvětlit, jak je tohle chování neslušné, ale…“ kývla Ginny provinile hlavou směrem ke stromku.

„My to nějak přežijeme,“ odfrkl si Severus. V koutku duše doufal, že dvojčata pod tím stromkem vydří celý následující týden. Marně. Vzápětí ven vyrazil Daniel. Nebo to byl Devon? S krabicí Řachavého Petra v ruce. Vydrápal se Severusovi na klín, zcela přitom ve svém rozjaření ignorujíc fakt, že mu vyrazil hrnek s kávou z ruky, načež se káva efektně rozstříkla po bílém koberci, a začal se dožadovat vysvětlení pravidel hry. Lara jen tak tak udržela vážnou tvář, když Severus s odevzdaným výrazem vzal dítě, posadil ho na vedlejší křeslo, a pak nechal mávnutím hůlky zmizet kávu z koberce.

„Taky tě rád vidím,“ pronesl směrem k chlapci, který se právě snažil dostat do krabice. Chlapec na něj chvilku zaraženě koukal, než mu to došlo.

„Ahoj strejdo,“ pronesl na půl úst a vrátil se ke krabici. Ale během minuty ho omrzela a zmizel zpět pod stromečkem, odkud se vzápětí vynořil pronásledovaný bratrem, aby přetahujíce se o plyšového medvěda, udělali peroucí se klubko uprostřed pokoje.

To už bylo i na jejich jinak otrlé rodiče moc a statečně vyrazili je odtrhnout. Severus tak dostal příležitost dojíst svou snídani v relativním klidu, když ublíženě se tvářící dvojčata byla uvězněna na klínech svých nesmírně rozzlobeně vypadajících rodičů.

 

1Za motto vděčím Nealce.